Pražské snění

Burani z Holomóca dojeli do Prahy smile_regular

V úterý a ve středu jsme se s kolegou účastnili produktové konference o produktech Dynamics NAV (bývalý Navision) verze 5.0 SP1 a nadcházejícím 6.0 a.k.a. NAV 2009. No to zas byla akce :-). Ale pěkně popořádku.

V pondělí odpoledne jsem nafasoval nejrychlejší auto na světě – služební oktávku pyčo f kombíku a f tédéíčku s klimou f elektrice. Svižný autíčko, bohužel trochu hlučný. Když D-Fens na svém blogu popisuje systém motorů VolksWagen jakožto Pumpe-Düse-Krawall, má svatou pravdu. Za ty cca tři hodiny, co se jede do Prahy, mě hluk motoru začal lézt na nervy. Oktávka je svižný autíčko, ale ten randál je děsnej.

Úterý ráno. Snídaně, kontrola sbalené tašky, bafnul jsem klíče, doklady a hurá pro kolegu. Vlezl jsem do traktůrku, nastartoval, diesel zaklapal a vyrazili jsme. Cesta po dálnici probíhala pohodově. Nikde v okolí žádné prase, na těch pár (desítek :-)) mamooth rallye v podobě předjíždějících se náklaďáků jsem si zvykl. Dojeli jsme až na Shellku těsně před Prahou. Zastávka na záchod, malá svačinka. A taky konec svižné jízdy. Dojeli jsme totiž kolonu. Bylo těsně před devátou a Praha zasekaná. No co už naděláme. Mícháme naftu řadícími pákami a přískokem vpřed se posouváme k cíli. Nj, Praha a ještě ke všemu den stávky.
Všiml jsem si zajímavé věci. Dálnice byla tříproudá, ale pár pitomců spěchálků si z ní udělalo čtyřproudovku. Odstavnej pruh rulezz, co? A jak na potvoru se blíží sanitka. Rád bych uhnul a pustil ji, jenže v odstavnym vedle mě stojí nějakej blbec. No nějak jsme se tam všichni narvali a sanitka s kvílením odjela vstříc zácpě.
Hurá, hurá, Microsoft na obzoru. Sjíždíme z dálnice, jeden semafor, druhej semafor a už se motáme uličkama k parkovišti. Dostáváme lísteček s časem a jdeme se vzdělávat.
Pokud maj v MS něco opravdu dobrý, je to občerstvení. Na dobrůtkách z lístkovýho těsta, který nabízejí na svých akcích, se dá solidně frčet 🙂

První den konference nebudu rozebírat, ale bylo fajn. Novinky potěšily, dověděli jsme se zajímavosti, trochu si zaspekulovali o dalším vývoji a ukončili to kolem 17:30 s tím, že pokračování bude po sedmé večerní v The Pub – společenský program.
Nasedli jsme do auta, mírně zakufrovali po Praze, ale nakonec jsme našli svůj penzion. Jsme dobří 🙂 A pak nastaly problémy. Paní nám tvrdila, že naši rezervaci nedostala. Nicméně prý má volný pokoj. Tak jsme se ubytovali. Jenže jim ani neseděly ceny. No venku spát nebudem, tak jsme na cenu přistoupili.

Hodina utekla jako voda. Vybatolili jsme se opět ven, Protáhli se sídlištěm na zastávku Budějovická. První vstup do metra byl realizován podchodem. No fuj, pěkně špinavým. Raději jsme použili přechod pro chodce. Nakoupili jsme lístky a vzhůru dolů. A na eskalátoru jsem se projevil jako buran z dědiny 🙂 – jsem levák, tak jsem se logicky držel levou rukou a jel na levé straně. Najednou do mě něco narazilo a cosi zavrčelo. Tak jsem si řekl, že se někdo omlouvá. No budiž. Za moment to zavrčelo znova. Skoro neslyšitelně a hlavně nesrozumitelně. A potom potřetí, to už se ozvalo cosi jako "s dovolením". Ohlídl jsem se a za mnou kdosi stojí. No tak jsem uhnul a po eskalátoru seběhl jakejsi nagelovanej blonďatej šamponek v obleku. Když probíhal kolem mě, tak se na mě pohrdlivě podíval a doprovodil to zasyčením… já vím, jsem buran nezvyklý na fakt, že po jezdících schodech se taky chodí. Zabít málo. Sranda ale byla, že šamponek teda slavnostně doběhl do vagonu metra a my za ním došli asi o 20 sekund později. Spěchej pomalu. Každopádně jsme ale šamponka poctili pohrdavým pohledem 🙂
V metru jsme nezabloudili, pěkně přestoupili z trasy C na trasu A. Udivila mě úroveň poničení metra. V Olomouci máme taky počmáráno, ale ne tak moc. Velkoměsto? Možná.
Zajímavá věc. Všichni někam spěchali. A pořád. honem do metra, honem ven, honem na schody, museli jsme tam vypadat nějak divně, že jsme byli v pohodě.

Vystoupili jsme na Staroměstské a vyrazili na Staromák. Teda, tam bylo lidí. Pro burana z dědiny pěknej šok. A zase šílenej shon. Trochu jsme prošli centrem, koukli na Karlův most a přitom se snažili zorientovat se. Zapomněli jsme totiž mapku s umístěním hospody. Ale aspoň jsme se prošli.
Jakmile jsme byli na mostě, už nám zapálilo. Hospoda byla někde mezi Karlovým mostem a Mánesovým. Během pěti minut jsme našli cíl. Zas nejsme tak blbí 🙂
Poseděli jsme tři hodinky, padlo sedm piv (ve dvou lidech, já měl tři :-)) a pak jsme se vydali na penzion. Protože byla docela pěkná noc, prošli jsme si Václavák a pocítili tep velkoměsta. Teda, to mi vůbec neudělalo dobře. Jsem člověk spíš introvertní, zvyklý na les, louky a hory, takováhle koncentrace lidí mi neudělala dobře. A zas, všichni někam spěchali. Místo příjemného letního večera zase hektické okolí. Zdálo se mi to divné, takhle spěchat. Když jsem ten shon viděl, nemohl jsem si nevzpomenout na Prahu od Penerů strýčka Homeboye.
,

Dojeli jsme zpět na penzion, opláchli se a usnuli jak dřevo. Dokonce ani randál z Jižní spojky nás nějak nebudil.

Druhý den ráno jsme měli připravenou snídani (aby taky ne, za ty prachy :-)). Najedli jsme se, sbalili se a hurá na druhý kolo konference. Teda, tohle byl maraton. Přednášek bylo pár, ale zato byly pěkně dlouhé. Dvě hodiny bez přestávky byl docela záhul na pozornost. Ale přežili jsme to.

Cesta zpět proběhla taky docela hladce. Až na výjimky způsobené opět elephant rallye kamionů se dalo valit v pohodě 150 k/h. Perlička se objevila u Vyškova. Sjeli jsme z D1 na E 462. Ve sjezdíku před námi jel v levém pruhu nějaký starší Renault Megane s vozíkem. V zatáčce těsně po odbočení z dálnice si to metl 80 k/h, ale to jsem bral, tam se nedá jet moc rychleji (teda samozřejmě dá, ale to by člověk musel být prase :-)). Jenže pak se cesta narovnala, Renault zrychlil na 120 a pořád se držel v levém pruhu. No fajn. Jenže on se v tom levém držel i při nájezdu na rovnou část cesty. Vyhodil jsem levý blinkr a čekal, že mě pustí. No co myslíte? Pustil? Samo že ne. A to byl pravý pruh prázdný. Tak jsem ho problikl dálkovými. A zas nic. Další probliknutí. Pořád se držel v levém. Problikl jsem ho ještě jednou a pak mu ty dálkové pustil. Teprve potom teda Renault milostivě přejel do pravého pruhu. No nic, podíváme se, kdopak to tam jede. Na zadním skle dva klobouky slamáky a plato vajec, na předních sedačkách šedovlasý děda a babička. A děda na mě koukal docela nevraživě. Asi si vzal do hlavy, že toho frajírka v silným autě naučí, jak se jezdí. Možná jsem prase, možná ne, ale tohle se podle mě nedělá – ve vyhlášce je přece bezdůvodná jízda v levém pruhu zakázaná.

Zbytek cesty proběhl v klidu. Domů jsme dorazili jak lidi, ještě jsem si stihl vyjet ven na čaj a pěkně u toho zmokl. Ale o tom až jindy 🙂

Reklamy

2 thoughts on “Pražské snění

  1. ses mohl ozvat – mohli jsme včera zajít na pivo 🙂 kvůli tý bouřce večer jsem nebyl běhat a měl jsem žízeň…

  2. mě to napadlo, ale MS na svých akcích zajišťuje i večerní program a tam se člověk občas doví zajímavé věci 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s