Kapitola 1. – Bouřka

Už delší dobu mi v hlavě klíčí pokračování mých skoro 10 let starých “hříchů mládí”. Pomalu to zkouším ladit, brousit formu i obsah zápletek… K sepsání značně chaotických myšlenek mě přivedl podobný počin mé kamarádky…
O co ve zkratce jde? Už nějakou dobu probíhá tajná válka mezi lidmi a šedými mimozemšťany. Cizí síly se pomalu snaží infiltrovat lidskou vládu a připravit lidstvo na invazi. Málokdo o těchto snahách ví a ti, kteří vědí, informace tají, aby nevznikla panika. Tohle je příběh války viděný skupinkou lidí, vojáků OSN, vybavených speciálními schopnostmi v oblasti telepatie a telekineze, kteří pomalu skládají mozaiku informací a odhalují spiknutí… K tomu jim intenzivně pomáhá skupinka jiných mimozemských tvorů příbuzných lidem.

…Pomalu se probírala. První, co začala pořádně vnímat, bylo ostré bílé světlo. Nic jiného neviděla. Nemohla se pohnout…
”Kruci, to musela být pěkná tlama,” napadlo ji v první chvíli. Mozek zmámený bezvědomím začínal pomalu pracovat… “Šest krát osm je čtyřicet osm. Newtonovy zákony se týkají fyziky. A dneska je… sakra, kolikátýho je dneska. A co jsem dělala?“
Chvíli trápila paměť. Vidění se nezlepšovalo, hýbat se stále nemohla, pátrala v zákoutích mozku, co se předtím dělo. “Hostýnky… bajk… Ale jak jsem se dostala do Hostýnek?”
Krátkodobá paměť nepracovala. “No nic, zkusíme zapátrat hlouběji. Jak jsem se dostala do Hostýnek? Už vím…”

Středozemní moře, asi 60 km západně od Malty. Sílící bouřkou se prodírá poškozená stíhačka OSN.

“Alfa 02, testovací let 4050, volám věž, stav nouze…”
”Věž, La Valletta, mluvte.”
”Alfa 02, hlásím stav nouze. Při testovacím letu jsem byla napadena dvěma cizáckými stíhačkami. Jeden z nich mě zasáhl z EMP. První zásah vyřadil štíty, druhý usmažil půl elektroniky. Ztratila jsem antigravitační jednotku, nejede jeden motor a další poškození je zatím neznámé, počítač skoro nepracuje, jedou jenom záložní systémy.”

O pět minut dříve.

Jarka právě dokončila další zkušební okruh nad mořem. Počítač zpracovával nová data z posledního měření, ona v rychlosti ťukala poznámky k jednotlivým hodnotám. Stíhala to právě v čas, od západu se rychle blížila bouřka.
”Nio, slyšíš mě?” houkla do vysílačky?
”Jo, slyším, copak?” odpověděla jí z řídícího centra její kolegyně odpovědná za test.
”Právě jsem skončila poslední měření. Ty tvoje úpravy fungují. Antigravitační jednotka je stabilní, motory nejsou tak zatížené. Zdá se, že adaptace vašich technologií na naše stroje se konečně pořádně rozjela. Za chvíli bys měla vidět data. Já se pakuju, blíží se slušná bouřka.”
”Rozumím, Vrať se nebo ti sežerem večeři.”

Pousmála se. Data z testu vypadala solidně. Zalovila na přístrojové desce a začala zadávat pokyny pro počítač k návratu.

Kabinou se ozvalo poplašné pískání systému varování. Z bouřkových mraků se znenadání vynořily dva cizácké stroje, přepadové stíhačky. Cizáci se nějak dověděli, že probíhá test a snažili se ho překazit a pozemský stroj sestřelit.
”Pěkně, hezký překvápko,” zhodnotila situaci. Na radaru nebylo do poslední chvíle nic vidět. Sáhla po plynové páce a srazila ji nadoraz, aby unikla nebezpečí. Její Eurofighter nebyl ozbrojen a bitku s přesilou by těžko zvládal. Koutkem oka zkontrolovala stav štítů. 100%.
Manévr se jí bohužel ne zcela povedl. Jeden z cizích strojů se jí dostal na krátký okamžik přímo za ocas a než stihla zareagovat, vypálil po ní z elektromagnetické zbraně. Dvě koule jasného světla zasáhly trup stíhačky. První z nich vybila štíty a druhá poškodila elektroniku. Eurofighter začal okamžitě padat jako kámen.
”A do háje, tohle mi scházelo”, pomyslela si. Kabinu prořízlo hlasité houkání sirény. Displej ukázal nefunkční levý motor.
“Mám kliku, že jsem v 15 kilometrech, snad něco vymyslím…” napadlo ji.
Mezitím je dostihla bouřka. Vlétli do hustého deště a černých mraků, viditelnost klesla na nulu. A stíhačka padala k zemi. Kabinou neustále řvala siréna.
”Zmlkni,” okřikla ji. Neposlechla.

Cizí stroje se v bouřce odpoutaly. Cizáci nechtěli riskovat v bouřce a vylétli nad oblačnost. Byli si jistí zásahem.

Eurofighter se propadl o 5000 metrů. Řízení nereagovalo, směr letu určovaly pouze chaotické vzdušné proudy.
”Ještě chybí, aby do mně praštil blesk,” napadlo ji.

Najednou ucítila v řídící páce trhnutí. Naběhly záložní systémy. Zkusmo přidala plyn. Funkční Iontový motor poslechl a zvýšil výkon. Pomalu a opatrně se snažila vyrovnat let. Dařilo se. Nabrala směr ven z mraků. Neustále ale klesala k hladině moře. Byla si vědoma, že někde nahoře číhají cizáci, aby ji dorazili.

Z mraků vylétla asi 100 metrů nad hladinou. Radar pro jistotu nefungoval. Doufala, že cizáci ji nezachytí nebo že odletěli. To poslední, co by v téhle chvíli potřebovala, byla šarvátka v polofunkční neozbrojené stíhačce.

Zdálo se, že ji nikdo nepronásleduje. Zato se objevil jiný problém. Motor hlásil přetížení a rychle stoupala teplota. Snížila výkon.

Na letišti okamžitě zareagovala pohotovostní skupina. Čtyři stíhačky se chystaly ke startu a pronásledování nepřátel.

Jarčino pomalu se pohybující letadlo mezitím opět dostihla bouřka. Na překryt kabiny zapleskaly obrovské kapky deště. “Tohle bude hodně veselej vejlet” napadlo ji.

Navigace naštěstí fungovala v pořádku. K letišti zbývalo pouze 10 km.

“Alfa 02. připravte ranvej na nouzové přistání.”
Letadlem zmítaly prudké vzdušné proudy. V tomhle by přistával jenom blázen. Za normálních okolností by před přistáním zapnula stabilizátory a antigravitační jednotku, s jejich pomocí by sedla jako do peřinky. Jenže v téhle situaci to bude mnohem zajímavější. Napadlo ji vystoupat nad oblačnost a čekat, až to přejde. Jenže nad mraky asi číhají cizáci a navíc, kdo ví, co se ještě pokazí. Kdepak, musím přistát hned.

Na ranveji se mezitím rozjelo velké mraveniště. Záchranné jednotky se rozmístily kolem dráhy, na trávníku už čekali hasiči i záchranka. Kousek od nich čekal i velitel základny kapitán Roberts a velitel jednotky, Jarčin parťák Hawk. Oba neklidně pozorovali mraky a marně hledali vracející se letadlo.

“Alfa 02, připravuju se na přistání. Držte mi palce, osvětlete ranvej, všichni pryč” zařvala do vysílačky. Bouřka sílila. Vítr si pohazoval letadlem jako hračkou. 5 kilometrů. Ta vzdálenost se zdála nekonečnou.
Kabinou opět zavyla siréna, tentokrát hlubším tónem. Oznamovala kritickou ztrátu rychlosti. Proti stíhačce zafoukl silný protivítr. Přidala na výkonu a týraný iontový motor z posledních sil zareagoval. Nervózně poposedla. Jestli tohle zvládne, bude dobrá.

2,5 kilometru. A vypadlo rádio. To je pěkně v háji. Co klekne dál?
Bouřka stále sílila, viditelnost opět klesla k nule. Snad se bude moci spolehnout na přístroje. Zatracená práce. Kdyby to aspoň tak děsně netřepalo. Stačí jeden poryv větru a roztříská ji to o zem.

500 metrů. Došlo na lámání chleba. Vytáhla klapky. První poloha, druhá, třetí… A zase siréna. Zapomněla na podvozek. Snažila se to napravit, ale bez úspěchu, další systém, který ji nechal na holičkách.
Palubní deska před ní připomínala diskotéku. Snad každá kontrolka, která mohla, tak blikala. Tohle bude těsné. Hodně těsné.
Hmátla po páčce podvozku a čekala šumění hydrauliky. Nic. Koutkem oka mrkla po třech kontrolkách podvozku. Nesvítily. Tohle je zralé na katapultáž. Ovšem v bouřce je to o kejhák. Bude muset ukázat, že si zaslouží titul eso. Aspoň kdyby fungovalo to zatracené rádio. Takhle je na to úplně sama.

Podvozek pořád nic. Ranvej byla jenom 100 metrů daleko. Už rozeznávala i jednotlivá vozidla. Vítr se naštěstí trochu utišil a přiblížení se zklidnilo. Klesala velice pomalu, motor jel na nízký výkon. Snažila se přistát maximálně jemně. Připravovala se na náraz a očekávala skřípění kovu o asfalt.
Pár sekund před dosednutím se ozvalo temné zahučení a letadlo se zhlouplo.
”Altairská elektronika má velice zvrhlý smysl pro humor” napadlo ji. Právě naskočila antigravitační jednotka.

Stíhačka zastavila sestup ve výšce metr nad povrchem a pomalu dolétla ke středu ranveje k záchranným jednotkám. Potom jemně dosedla na zem.

Hawk sledoval poslední metry přistání se zatajeným dechem. Viděl, jak vzdušné proudy bouřky cloumají Eurofighterem a čekal, kdy ho některý z nich srazí k zemi. Pořád neviděl podvozek a nevěděl, jak to dopadne. V tu chvíli mu nevadilo, že stojí v prudkém dešti jenom v triku a že není dvakrát teplo. Strašně toužil po tom nějak pomoct, ale věděl, že tentokrát je to na Jarce. Když stíhačka dosedla na zem, spadl mu kámen ze srdce.
Nedbal nebezpečí možné exploze stroje a rozběhl se vpřed. Viděl, jak se zvedá překryt kabiny a leze z ní jeho zpocená utahaná kolegyně.

Jarka vyskočila z kabiny a dopadla na zem. Praštila přilbou o asfalt ranveje a sesunula se na zem. Vypětí posledních minut ji vyčerpalo. Byla ráda, že se udrží v sedu. Ucítila, jak si k ní někdo přisedl a vzal ji kolem ramen. Věděla, kdo to je. Odhrnula si mokré vlasy z čela, aby nevypadala jako vystřižená z hororu Kruh a usmála se na něj. Vzápětí se hystericky rozesmála na celé kolo. Odpovědí jí bylo tiché “jsi dobrá” a jásot s potleskem všech okolo.

Vzápětí k nim přistoupil kapitán. “Tohle se vám fakt povedlo…”

máte zájem o další pokračování?🙂

2 thoughts on “Kapitola 1. – Bouřka

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s