Kapitola 2. – Dovolená

Na dešti seděli snad půl hodiny. Nevnímali mraveniště kolem sebe, nevnímali mechaniky nakládající poškozenou stíhačku na nákladní auto, nevnímali vodu padající z nebe ani mokrou trávu pod sebou. Nemluvili. Cítila jak z ní padá napětí nahromaděné v předcházejících chvílích boje s bouřkou a poškozeným strojem. Až teď jí docházelo, že mohla být mrtvá každou sekundu letu. Raději nad tím ani nepřemýšlela. Na hraně se ocitala často, ale takhle blízko už dlouho ne.
Cítila jeho blízkost a byla ráda, že u ní sedí. Nechtěla být sama.

Po nějaké době je do reality vrátil kapitán. Hodil přes ně deku a upozornil je, že by asi mohli zmizet do tepla. Bouřka pomalu ustávala a mraky odcházely dál na východ. Ze západu vysvitly první sluneční paprsky.

O hodinu později Jarka vešla do instruktážní místnosti. Odpočatá, vykoupaná, převlečená. Kapitán jí pokynul, aby si sedla a začal s vyhodnocením. Probrali data nasbíraná v průběhu mise a přešli ke stavu stíhačky. Slova se ujala Nia odpovědná za technickou část adaptace altairské techniky na pozemskou. Svou část vyhodnocení zakončila následovně:
”Schytalas to pěkně, to všechna čest. je docela zázrak, že ses vrátila v jednom kuse. Ten druhej výboj EMP tě musel zasáhnout nějak šikovně, že ti nespálil veškerou elektroniku. Být tebou, tak se dám na modlení. Záložní systémy řízení to sice přežily, ale ten motor a antigravitační jednotka, to je fakt zázrak. Každopádně, bude trvat nejmíň 14 dní, než mechanici vymění spálenou techniku za novou. Během týhle doby si musíš najít jinou hračku než je tvoje letadýlko. To delší dobu nikam nepoletí.”
”Tak to máte zrovna skvělou příležitost vzít si dovolenou a někam vypadnout” přidal se Roberts. “Sice můžete lítat na starým letadle, ale myslím, že týden někde mimo vám neuškodí. Už zas tu práci děsně žerete a to není moc dobrej nápad. Jarko, sbalte se, Niu a Hawka vemte s sebou a jeďte třebas na hory. Nejméně týden vás tu nechci vidět.”
Jarka se raději ani moc nehádala a přikývla. Ta dovolená se bude hodit.

O den později je odpolední slunce zastihlo v plné přípravě na dovolenou. Roberts se na ně přišel podívat, co to provádějí. Zrovna nakládali zavazadla do nákladového prostoru altairského transportéru. Hawk zajišťoval dvě horská kola.
”Proč jenom dvě” zeptal se kapitán.
”Nia prohlásila, že na takovýmhle vynálezu se zabít nehodlá” odpověděla se smíchem Jarka. “Sice je schopná řídit celou velkou kosmickou loď, hrát si na kapitána šéfovat posádce a střílet cizáky jako v kině, ale na bajk prý raději sedat nebude.”
”To je pravda” ozvala se Nia z kabiny transportéru. “Když jsem viděla, co všechno s tím dělají, tak jsem je raději s díky odmítla. V mém věku už musím dávat pozor na to zdravíčko.”
”Neblbni, je ti asi 3035 let” zasmál se Roberts. “To je nejlepší věk.”
”Fakt vtipný… ”
”Kam vůbec letíte?”
Hawk se vynořil z nákladového prostoru a vytahoval mapu. “Do ČR, Do Hostýnek. Ať Nia vidí taky nějaký kopečky. My s Jarkou projedeme pár chodníčků a Nia bude chodit pěšky, když nechce jezdit.”

O den později, zelená TZ na hřebeni Hostýnek, někde mezi Lázy a Bludným.
Sluncem prozářeným lesem proletěly dvě bílé šmouhy. Na čerstvě popršené lesní cestě se místy leskly kaluže a pneumatiky obou stínů z nich vystřikovaly vodu i bahno. Dva mladí lidé na bílých 29” MTB si hráli na závody. Momentálně vedla dívka a chystala se trochu zvýšit svůj náskok. Blížil se prudší výjezd a ona věděla, že její partner prudké kopce moc nemusí. Letěli po úzké cestičce vedoucí na hřebeni a koutkem oka si prohlíželi výhledy. Dnes měli v plánu trochu si zablbnout a zítra si to projet znova s fotoaparátem a na kochačku. Ale dnes se uvidí, kdo z koho.
Cesta prudce uhnula vlevo a dolů. Jarka vymetla další kaluž a Hawkovi voda ostříkla brýle. V tu chvíli vůbec nic neviděl. Musel zastavit.
”Hej, počkej na mě na Bludném” houkl na ni. Přikývla. Zastavil a lovil utěrku, aby očistil aspoň to nejhorší.

Jarka vyjela prudké stoupání a chystala se na mírný sjezdík. Otevřela víc přední vidlici a šla za sedlo. Stezka byla plná kořenů. Pevněji chytila řídítka a pustila to dolů. Pod sjezdem už měla docela solidní rychlost. Jedna zatáčka, druhá…
”A doprdele” blesklo jí hlavou. Na cestě stál velký zelený džíp bez jakéhokoliv označení, tak šikovně, že ji celou zablokoval. “Tohle asi nedám” řekla si v duchu a šla na brzdy. Měla kliku, že jela po suché části chodníku. Zastavila kousek od auta. Rachot přilákal muže v zeleném.
”Co tu děláte?” pustila se do něj. “Tady je zákaz vjezdu. A proč stojíte tak děsně blbě?”
Muž pokrčil rameny a omluvně se usmál. Z auta vytáhl mapu a pokynul jí, aby přišla blíž. Její instinkty ji varovaly, že něco není v pořádku. Zavrtěla hlavou. Chystala se znova nasednout a odjet. Auto takhle hluboko v lese, bez značek a nějakej boreček s mapou… ne ne, ti se neztratili.
Vycítila, že se něco děje za ní. Než se stihla otočit, někdo ji zezadu praštil něčím po hlavě. Cítila, jak praskla přilba. A druhá rána. Zatmělo se jí před očima. Cítila, jak padá k zemi. Poslední pohled jí nabídl modrou oblohu a pak už jenom tmu.

Hawk se zdržel víc než plánoval. Brýle sice vyčistil, ale vzápětí se mu nějakým záhadným způsobem dostala do oka moucha. Tu lovil asi čtvrt hodiny. Teprve potom mohl pokračovat. Věděl, že ztracený čas už nemá šanci dohnat a tak zvolnil. Jarka bude mít větší radost.
Čekal ho výstup na Bludný. Vzpomněl si na citát svého kamaráda – “Jó, Maruška ta nedá každýmu…” A taky že nedala, byť onen kamarád Maruškou myslel výstup po louce na Bludný. Zařadil malý převodník a začal se rvát s kopcem. Na Bludném nic, ani na lavičkách, ani pod stromem. Vyrazil po zpevněné cestě dál do lesa. Dojel až na Marušku a rozhlížel se kolem sebe. Nikde ji neviděl. Kolem postávalo pár pěšáků. Zeptal se jich, ale odpověděli mu, že přišli před chvílí přes louku a nikoho na bílém kole neviděli. Poděkoval, vytáhl telefon a zkoušel jí volat. Nezvedala to. Asi zapomněla a bude čekat až na Trojáku, kde měli sraz s Niou. Našlápl a pokračoval po zelené kolem meteostanice. Cestou ještě zkoušel pár kolemjdoucích, ale ti taky nikoho neviděli.

Na parkovišti na Trojáku už stála červená Octavia půjčená od Jarčiných rodičů a o ni se opírala Nia. Jarku ani její bajk nikde neviděl. Nia ho zahlídla a mávla na něj. Sundala si sluneční brýle a začala vyprávět, co se jí stalo.
”Normálně, u vás máte nějaký divný lidi. Auto jsem nechala na Rusavě a vyšlápla si po červené na Pardus, dál potom přes Klapínov zadem na Hostýn. Zahlídla jsem přeháňku, která pokropila les kousek odemě, ale až na Pardus to nedorazilo. No, z Klapínova jsem teda šla na Hostýn a nakoukla i do kostela. Lidem, co tam byli, asi nebylo vhod, jak jsem oblečená. Kraťasy a triko bez rukávů asi považovali za nevhodné. A nelíbily se jim ani moje krásný skvrnky na rukách, asi mě považovali za potetovanou smažku nebo co… jako by v životě neviděli nikoho z jiné planety. Ti, kdyby viděli Jarku, tak se asi z toho jejího tetování zblázní…”
”To víš, svíčkový báby…”
”Kde je vůbec Jarka?”
”Vim já? rozdělili jsme se někde u Čečetkova, měla čekat na Marušce a tam nebyla. Jestli někde nezabloudila nebo blbě neodbočila. Hostýnky jsou plný chodníků a stezek. Horší je, že mi nebere telefon.”
”Tak zavolej na základnu, ať zkusí lokalizovat její mobil.”
Hawk vytočil číslo operátora ve Vallettě. Aniž by se představil, okamžitě vychrlil otázku.
Odpověď ho uzemnila. “její signál se nachází asi 25000 stop nad zemí, rychlost 600 uzlů v oblasti mezi Holešovem a Přerovem.”
”Přepojte mě na šéfa…”
”Roberts, slyším…”
”Jarka se ztratila, asi ji unesli hádejte kdo. Vracíme se zpět na letiště a musíme zorganizovat pátrací akci…”

Advertisements

8 thoughts on “Kapitola 2. – Dovolená

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s