Kapitola 4. – Setkání

Vozík s Jarkou se vydal na pouť cizáckým komplexem. Jarka se snažila rozhlížet, aby viděla kolem sebe. Ale moc jí to nepomohlo. Vezli ji dlouhou chodbou plnou dveří po obou stranách. Některé byly široké jako ty, kterými opustili laboratoř, jiné zase úzké, pravděpodobně do pomocných místností. Chodba byla zalita stejně jasným světlem jako laboratoř. Světlem, které ji oslňovalo.

Strážní si ji zvědavě prohlíželi. Evidentně už o ní něco slyšeli. V jejich výrazech bylo vidět, že ji hodnotí… vážně je to ona? Ta, která unikla ze zajetí a postarala se o zničení několika výzkumných zařízení?
Usmála se na ně. „Jo, jsem to já. Nevypadám na to, co?“
Jeden ze strážných se nadechl.
„Nemusím číst myšlenky, vidím vám to na očích…“ řekla mu dříve, než stačil promluvit.
Strážní byli evidentně vyvedeni z míry. Cizáci jim řekli, že její psionické schopnosti budou potlačené. Něco nehrálo. A to pořádně.
Jarka jejich nervozitu vycítila. Na to, aby dokázala takhle povrchně číst v mysli jiného člověka, nepotřebovala zvláštní schopnosti. Tvářila se nepřístupně.

Strážní raději sledovali cestu. Za hlubokého ticha, na jejich straně značně nervózního, dorazili k výtahu. Jeden z nich vytáhl klíček, vsunul ho do klíčové dírky ovládacího panelu a přivolal kabinu.
Výtah se rozjel směrem dolů. Z pocitu v žaludku Jarka usoudila, že jedou dost rychle. Cesta trvala asi 15 vteřin. Ale co to znamená? V podstatě nic, ale její mozek se potřeboval zaměstnat.
Ocitli se v krátké chodbě. Tahle byla osvětlená podstatně méně. Měřila snad jenom 5 metrů, na jejím konci se blýskalo energetické pole. Jinak vůbec nic, jenom kovové matné stěny. Cítila chlad. Celou chodbou se rozléhalo jemné hučení.
Za silovým polem Jarka viděla zvláštní věc. Místnost, dlouhou místnost, snad deset metrů na délku, výška asi 5×5. Na protější stěně někdo ležel. Snažila se pořádně zaostřit, ale mihotání silového pole jí v tom bránilo.

Strážní počkali, až se zavřou dveře výtahu. Jeden z nich došel k silovému poli a stiskl sotva viditelné tlačítko vedle na stěně. Stěna se rozevřela a vyjela z ní čtečka karet. Strážný do ní vložil svou kartu a silové pole zmizelo. Stiskl pár tlačítek, hučení pomalu utichlo. Postava ležící na zdi se pozvolna sesunula na podlahu.
„Změněná gravitace“ napadlo Jarku okamžitě. Dokonalá cela. Vězeň vejde do cely, dojde až ke stěně a potom mu změní smysl gravitačního pole, zadní stěna místnosti se pro něj stane podlahou a podlaha stěnou. Těch deset metrů po hladkém kovu nemá šanci vyšplhat.

Strážný zajel s vozíkem až za místo, kde bylo silové pole. Zbylí dva ho kryli s nachystanými samopaly. Strážný nechal vozík vozíkem, aktivoval silové pole. Jarka těsně za hlavou ucítila jeho zapnutí a slyšela jemné vrnění. Strážný mezitím vypnul pole, které ji poutalo. Pomalu sklouzla na zem. Snažila se postavit, ale nepovedlo se jí to. Nohy ji odmítly poslouchat.
Než si uvědomila co se stalo, začala klouzat k zadní stěně. Změnili jí směr gravitace. Pomalu doklouzala až k zadní stěně a zůstala na ní ležet. V tomhle okamžiku byla opravdu zavřená.

Strážní mezitím nastoupili do výtahu a odjeli nahoru.

Jarka stočila svou pozornost na postavu, která ležela vedle ní. Mladá tmavovlasá dívka, úplně nahá, stočená do klubíčka. Spala.
Stačil jí jeden pohled, aby věděla, kdo je ta spící dívka. Karla…

Karla, její „dcera“, hybrid člověka a mimozemšťana, první pokus o sloučení Jarčina vajíčka a cizácké DNA. Pokus, který nevyšel. Karla sice získala cizácké psionické schopnosti, ale povahu zdědila po své matce. Pokus, který se obrátil proti svým tvůrcům. Lidská část v ní převážila nad cizáckou a Karla se stala cennou posilou v boji proti mimozemské infiltraci.
Ovšem, cizáci se jí evidentně nechtěli vzdát.

Jarka ji vzala jemně za rameno a zatřásla s ní.
Odpovědí ji bylo zavrnění a Karla se snažila víc schoulit.
Znova s ní zatřásla.
„Nechte mě spát, jděte do háje zelenýho“ zavrčela Karla a snažila se spát dál.
„Vstávej, to jsem já…“ zašeptala jí Jarka do ucha.
„To jistě. Zas na mě něco zkoušíte, co? Kurvy šedivý. Dejte mi pokoj a nechte mě spát.“
Jarka to ještě dvakrát zkusila. Napodruhé se Karla otočila a otevřela oči. Chvíli zírala a tvářila se, že se jí to jenom zdá. Potom natáhla ruku a dotkla se Jarčina obličeje.
„Jseš to fakt ty?“
„Ne, panenka Mária svatohostýnská… jasně že já“ zašklebila se Jarka.
„Jak ses sem dostala?“
„Ále, taková veselá historka. Byli jsme s Hawkem a Niou v Hostýnkách, na jedné lesní cestě stálo auto, které mi blokovalo cestu, já u něj zastavila a nějakej zmrd mě švihl po palici klackem. Dvakrát. Jednou mi rozmlátil přilbu a pak mě omráčil…“ vzala ji za ruku a položila si ji na temeno hlavy. „Zkus, jakou tam mám bouli…“
„Pěkně, vypadá to, že se s tebou nemazlili…“
„No, to ne.“ Jarka se prohlídla a ohmatala. „A pěkně mě odstrojili. Náušnice, řetízky, prstýnky. Co kdybych tam měla laser, antimateriálovou pušku nebo bombu. Ještě mi měli ostříhat nehty, abych někoho nemohla poškrábat…“ na potvrzení svých slov zaklepala dlouhými nehty na podlahu. „A jak ses sem vůbec dostala ty. A jak jsi tu dlouho?“
„Vim já? Tady se blbě odhaduje čas. Ale tipuju to na čtyři dny. Dohodla jsem se s Jill, že na pár dní vypadnu z Oblasti 51 a dám si pauzu někde v mimo …“

O čtyři dny dříve, národní park Grand Canyon, Arizona.
„Tak to je fakt super“. Karla opatrně nakukovala do propasti, na jejímž kraji stála. Cítila zvláštní chvění. Z výšek strach neměla, v poslední době měla nalétáno pár desítek hodin na různých letadlech a její matka je koneckonců taky pilot. Cítila ale silný respekt. Něco takového předtím ještě neviděla. Těch pár hodin v autě za to stálo.
Vytáhla fotoaparát a začala cvakat. Nevěděla, kam se podívat dřív. Ještě že má velkou kartu ve foťáku. Připadala si jako ve snu. Po delší době se zas dostala pryč z betonových bludišť Oblasti 51. Užívala si sluníčko, vítr, pocit svobody a volnosti.
Z brašničky vytáhla polarizační filtr a nasadila ho na objektiv zrcadlovky. „Nádherný mráčky,“ bručela si pro sebe.
Zaklekla do písku u okraje, aby získala ideální záběr.
V okamžiku, kdy stiskla spoušť, ucítila závan větru, který jí začal čechrat vlasy. Vzápětí zaslechla temné hučení a vítr zesílil. Příští poryv jí z hlavy odnesl slamák. Vzápětí se zatmělo. Pohlédla nahoru. Kousek nad ní se vznášel malý létající talíř.
Napadlo ji, že by měla utíkat. Ale myšlenku vzápětí zavrhla. Zůstala stát a čekala, co se stane…

„Teleportovali mě na palubu, přivázali k nějakýmu stolu a píchli mi nějakou injekci, spala jsem jak andělíček. A potom mě začali testovat“ dokončila vyprávění.

Jarka se mezitím zavrtěla. Po dobu vyprávění se snažila překecat nohy k nějaké akci. A konečně se jí to povedlo. Opřená o zeď udělala pár nesmělých krůčků.
„Kruci, co mi to píchli?“ vrčela. „Chodím jak čerstvě narozený kůzle. S takovou se odsud nedostanem“. Udělala kolečko kolem zdí a znechuceně sedla zpět ke Karle.
„Ty to s tím tetováním už vážně přeháníš“ konstatovala Karla a sledovala její záda. „Pokaždý, když se vidíme, máš něco novýho…“
„No jo no, když mě to baví a líbí se mi to. A ty si můžeš aspoň prohlížet obrázky, tak se nebudeš nudit…“
„Prohlížet si budu, ale až jindy. Nezlob se, ale jsem děsně ospalá. Tady v téhle kovové škatuli bez postele se spí dost blbě, tak jsem utahaná jak kotě…“

Karla se omluvně usmála a natáhla se zpět na zem. Okamžitě se stočila do klubíčka. Jarka se natáhla za ni, objala ji. Přitiskla se k ní jako kočka, která chrání kotě. Vnímala její pravidelné oddechování, teplo jejího těla a přemýšlela, jak se odsud dostanou. Doufala, že u jejího telefonu pořád funguje lokalizační čip a že někdo ví, kde je hledat. Doufala, že Hawk s pomocí je už na cestě.

5 thoughts on “Kapitola 4. – Setkání

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s