Kapitola 5 – Čekání

Nia sedla do auta a vydala se směrem k Olomouci vrátit auto. Poté se měla vrátit zpět v transportéru, nabrat Hawka a spolu měli odletět na Maltu. Hawk sedl na MTB a vyjel zpátky směrem ke kopci Maruška, do místa s lepším satelitním signálem, aby se napojil na síť OSN. Chvíli se snažil rozhlížet se po krajině, ale myšlenky mu putovaly někde úplně jinde. Znova a znova přemýšlel, kde se mohla stát chyba. Bylo mu jasné, že v téhle situaci nemohl nic udělat – cizáci a jejich poskoci byli tentokrát rychlejší. Racionální část mysli mu sdělovala, že jeho svoboda znamená pro Jarku obrovskou šanci, ale druhá část osobnosti by raději byla někde zavřená s ní. Raději ani nedomýšlel, co s ní tentokrát provádějí – vzpomínky na minulé problémy byly živé a jasné.

Dorazil až na Marušku, usadil se na trávník kousek od meteostanice a vytáhl PDA. Signál byl dobrý. Pár hmaty se nahlásil do sítě. Viděl, že operátoři ve Vallettě zapracovali. Za tu chvilku už zrekonstruovali Jarčin pohyb od doby, kdy se rozdělili. Viděl souřadnice místa, kde ji přepadli, výpočty směru jejího dalšího pohybu a odhady místa, kde se teď nachází.

Vyžádal si spojení na nejbližší altairskou družici, která byla k dispozici. Vypuštění sítě altairských satelitů, které vymyslela Nia, se už několikrát osvědčilo při pátrání po cizácké aktivitě. Nikdy je ale nenapadlo, že síť využijí pro pátrání po členovi týmu.

Na místě přepadení nic nebylo. Hawka to nepřekvapilo. Cizáci po sobě zametli. Důkladně. Ani jeden důkaz, že by tam někdo něco dělal. Od místa přepadení vedly stopy po terénním autě. Na Trojáku se napojily na cestu směr Držková. Po cestě ale nevedly dlouho, asi po kilometru zahnuly opět do lesa, na plochu kousek od pramene Dřevnice. Hawk to tam znal dobře. Relativně málo frekventovaná oblast. A ideální místo, kde na ně mohla čekat vzdušná doprava. Senzory satelitu hovořily jasně – na jedné z mýtinek čekala malá cizácká transportní loď. Stopy auta vedly do ní. A data ze sledování to potvrzovala. V těch místech se signál Jarčina mobilu na chvíli zastavil a poté prudce stoupal vzhůru. Nic pozemského by takhle rychle nemohlo stoupat. Ve výšce 7 kilometrů pak signál nabral kurs na Holešov.

Stopy vedly přes celou ČR na západ. Signál neustále stoupal, až na hladinu 45 kilometrů. Stabilní rychlostí přeletěl přes hranice do Německa. Nakonec se zastavil někde v oblasti Alp poté, co překročil hranice se Švýcarskem. A tam pak zmizel. Hawk začal zkoumat mapu té oblasti. Bohem zapomenutá část kopců, lesy a louky. A taky malá salaš.

Hawk zbystřil. Salaš? A tam zmizel signál? Signál z GPS lokátoru jejich telefonů jen tak nemizí. Buď ho cizáci našli a zničili, což by byl průšvih, nebo je pod zemí. V takovémhle zapadákově by mohlo být ideální místo pro cizácký podzemní komplex. Šedí jsou na takovéhle schovávačky mistři. Jejich technika umožní stavět rozsáhlé podzemní stavby, aniž by si jich někdo nějak výrazněji všiml.

Copak na to naše databáze? Vida, tohle je zajímavé. A nad příhraniční částí Alp bylo v poslední době hlášeno dost pozorování UFO.

Doufal, že tohle je správné vodítko.

Úplně ztratil pojem o čase. Ze soustředění ho vytrhlo až písknutí telefonu.
„Kde jsi?“ vyhrkla na něj Nia.
„Na Marušce. Čekám na tebe a mám velice zajímavé informace.“
Tak se nachystej, za deset minut jsem u tebe. Najdi si nějaký pěkný odlehlý místo, kde budu moct sednout. Asi by nebylo rozumný, kdyby na frekventovaný turistický značce přistála mimozemská loď…“
Hawk vstal a rozhlédl se. Nikde ani živáčka. Pomalu se stmívalo a obloha se zatáhla. Lidi asi zapadli do hospody na Trojáku nebo co.
„Klidně mě vyzvedni tady, na Marušce jsem sám, už pěknou dobu nikdo neprošel. Pěkně se mračí, asi bude pršet, lidi se asi stáhli do hospody…“
„Rozumím. Tak za deset minut…“

Deset minut uplynulo jako voda. Mezitím se drobně rozpršelo. Hawk se schoulil a čekal. Clonou deště se ozvalo jemné hučení, nad hlavou proletěl pomalu tmavý stín a dva metry od něj sedl altairský raketoplán. Zadní rampa sjela a ve vzniklém otvoru se objevila Nia.
„Neseď tam nebo nastydneš,“ houkla na něj.
Hawk vzal bike a vstoupil do transportéru. Nia zase zavřela a hodila po něm ručník. “Svlíkni se a osuš se, já zatím trochu přitopím. Za tu dobu jsi musel pěkně prokosnout“ konstatovala.

Hawk ucítil závan teplejšího vzduchu. Raketoplán se zatřásl, pomalu se odlepil od země a začal stoupat vzhůru.

Nia dovedla stroj do výšky 30 kilometrů, nastavila kurs na Maltu a zapnula autopilota. Potom se otočila do nákladového prostoru k Hawkovi, který se zrovna dosušil.
„Tak, krasavče, přestaň se tu exhibovat a spusť, cos zjistil…“
Hawk k ní přešel, usadil se do křesla vedle ní a propojil PDA s palubním počítačem. Začal vykládat, co zjistil. Raketoplán mezitím pokračoval rychlostí 2000 km/h na Maltu.

Netušila, jak dlouho spala. Ale cítila, že musí na záchod. Chvilku jí nedocházelo, co se děje. Nevěděla, kde je. Ale vzpomněla si, jakmile se rozkoukala. Pohledem bloudila po cele. Nikde nic. Jenom stěny a všudypřítomné světlo…
Záchod. Záchod. Sakra, přece nepůjdu do rohu. Tohle soudruzi šedí nedomysleli. Záchod…
Ticho místnosti přerušilo zabzučení. A Jarka uviděla, jak se před ní zhmotnila žádaná věc. Usadila se a došlo jí, že tam někde pracuje zařízení na čtení myšlenek. Tohle bude veselý zážitek. Moc veselý. Takže plány na útěk se budou řešit špatně.

Vstala a záchod opět zmizel. Takže hologram. A co takhle sprcha? Ta by nebyla? Jenom to domyslela a sprcha stála přední. Samozřejmě bez vody. Vlezla dovnitř. Došlo jí, že půjde o podobnou sonickou sprchu, jako byly na Orlu. Raději by měla vodu, ale byla ráda, že se očistí alespoň takhle.

Vyšla ven a sprcha zmizela. Co takhle postel? Na tuhle myšlenku nedostala žádnou odpověď. Takhle pohostinní cizáci nebyli.

Protáhla se a popošla pár kroků. Už se cítila líp, než před usnutím. To, čím ji uspali, definitivně vyprchalo. Obešla místnost, jednou, podruhé, potřetí a pak se usadila u zdi. Zaujala přímo učebnicovou polohu „lotosový květ“ a snažila se uklidnit myšlenky. Moc se jí to nedařilo. Chvíli pozorovala třpyt silového pole nad hlavou, poté si začala prohlížet nehty, pak začala mít tendence kousat si je. Lak by jí asi moc nechutnal. Položila si ruce na kolena a znova se snažila vyčistit hlavu. Čím víc se o to pokoušela, tím nervóznější byla.

Vteřiny se neskutečně vlekly. Začala počítat. U čísla 500 toho zas nechala. Vstala a znova začala chodit. Hlavou jí vířily nápady na útěk. Jenže většinou neproveditelné. Odhadovala, že pokud ji z cely vezmou, tak ji předtím opět znehybní.
Prohrábla si vlasy. Musela si s něčím hrát, zaměstnat se. Alespoň kdyby měla kartáč a mohla se učesat. Sledovala alespoň, jak se jí lesknou a jak se dělí do jednotlivých pramenů.

Do háje, nějak zabít čas. Jak dlouho už chodí takhle dokolečka… deset minut? Dvacet? Nebyla schopna odhadnout čas.

Karla doposud spící na zemi se zavrtěla. Pozvedla hlavu, zadívala se na ni. „Co tu tak chodíš?“
„Jsem nervózní jak pes. Potřebuju se něčím zabavit nebo mi brzo houkne…“
„Tak pojď sem a trochu mi promasíruj ramena, jsem z toho spaní na zemi celá rozlámaná…“
Jarka přikývla. Karla se otočila na břicho a Jarka si k ní klekla. Vzala jí vlasy z ramen a položila tam ruce. Okamžitě ucítila, jak je napjatá.
„Uvolni se trochu…“

Po nějaké době se vyměnily. Karla si počínala velice šikovně. Jarčiny myšlenky se pomalu vracely do normálu a získávala klid.

Relax přerušilo hučení antigravitační jednotky. Někdo si pro ně šel. Gravitace v místnosti se vrátila do normálu. Obě sjely na stěnu, která se nyní stala podlahou.
na druhém konci stáli tři strážní. Jeden z nich popošel o tři kroky dopředu, ukázal na Jarku a pokynul jí, aby šla blíž.

Jarce se v tu chvíli zatmělo před očima. Zkrat. Přestala myslet racionálně. Aniž si uvědomila, co dělá, rozběhla se ke strážným s jasným cílem. Zaútočit, zabít.

Strážci byli překvapeni. Přestože je cizáci varovali, že Jarka je v útěcích nesmírně schopná, nevěřili. A nevěřili ani v té chvíli. Nedocházelo jim, že ta vysoká štíhlá žena na ně útočí. Sama, neozbrojená, nahá, proti třem chlapům ozbrojeným v neprůstřelných vestách.

Pár skoky byla u prvního z nich. Chytila ho pod krkem a narazila ho na zeď. Překvapením a bolestí vyjekl. Vzápětí dostal tři rány na čelist. Následovaly další a další. Jarka nepřemýšlela, jenom mlátila. Znovu a znovu.

Druhý strážný se vzpamatoval po celkem dlouhé době. Chytil ji za vlasy a snažil se ji odtáhnout. Nevnímala. Snažil se ji chytit, ale schytal jednu ránu loktem, až odletěl na protější zeď. Zasáhl až třetí muž. Vytáhl paralyzér a povedlo se mu Jarce dát elektrický šok. To ji zastavilo. Sesunula se k zemi.

Zbitý strážný se obtížně odlepil od zdi. Zbylí dva chytli Jarčino bezvládné tělo a odnášeli ho k výtahu.

Karla neschopná jakékoliv reakce celou událost sledovala bez jediného pohybu…

Reklamy

3 thoughts on “Kapitola 5 – Čekání

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s