Kapitola 7 – Zoufalství

Jarka nevěděla, jak dlouho to trvalo. Snažila se nevnímat, co se s ní děje. Uzavřela se ve svém malém světě uvnitř, kde na ni nikdo nemohl. Alespoň si to myslela. Jenže byli neodbytní. Snažila se odolávat. Cítila, že jsou stále blíž. A blíž. A ještě blíž. Dostali se až k ní.

Bezvědomí přišlo právě včas…

Karla seděla v cele s hlavou v dlaních. Vyčítala si, že Jarku nezastavila. Obávala se, co s ní budou dělat. Útok na strážného ostatní nenechají bez následků. Asi si ji pěkně podají. Zabít ji nemůžou, cizáci je obě potřebují živé, ale můžou ji pěkně zřídit. Zatřásla se a snažila se zaplašit černé myšlenky. Dobře věděla, čeho jsou cizáci schopni. V živé paměti měla svoje první dny na světě, kdy ji probudili z umělého spánku. Jasně si vybavovala jejich vztek, když zjistili, jak moc se jim experiment nepovedl. Jak vztekle reagovali, když zjistili, že lidská složka osobnosti potlačila cizáckou osobnost a lidské morální hodnoty jsou jí nadevše. Jarčino genetické dědictví bylo příliš silné i na cizácký experiment.

Ve Vallettě zatím probíhaly poslední přípravy na odlet záchranného týmu. Hawk vklouzl do černé kombinézy a sáhl po neprůstřelné vestě, aby ji zkontroloval. Keramické plátky byly ve svých kapsách, vesta byla připravena. Odložil ji zpět na stůl. Vzal do ruky samopal FN-P90. Spoušť šla hladce, laserový zaměřovač byl na svém místě, svítilna rovněž, baterie byly plně nabité. Našrouboval tlumič. Zbraň byla připravena, odložil ji zpět na své místo. Vedle leželo sedm zásobníků. Celkem 350 ran. Jako poslední vzal PSG-1. Přejel rukou po hlavni. Chladná německá krása. Laser, puškohled, všechno na svém místě. Optika vyčištěná, nastavená. Taky v pořádku. Tlumič připevní až na místě.
Do jeho kanceláře vstoupila už připravená Nia. Hawk se k ní otočil. „Hotovo?“
„Jo. Všechno třikrát zkontrolováno, bez chyb. Můžem vyrazit.“
Hawk se pořádně podíval na její vybavení. „Co to proboha vláčíš?“ Jeho zrak padl na dlouhou zbraň, pravděpodobně ostřelovací pušku, kterou měla na rameni. Něco mu připomínala. Už to určitě někdy viděl, ale nevzpomínal si, kde.
„To koukáš, co? Nedávno jsem se dostala k nákresům prototypu WSG2000. Němci to tenkrát stopli kvůli rozpočtu, ale funkční kusy byly skvělé. Jenže co je pro lidi kvůli rozpočtu problém, to je pro Orla a jeho průmyslové replikátory hračka. Tak jsem si vyrobila pár kusů pro vlastní potřebu.“
Nia mu podala zbraň. Hawk uznale pokýval hlavou. Pěkná hračka, hlavně ten balistický počítač. Pokud Hawkovi něco vadilo při tréninku ostřelování, byla to nutnost z hlavy počítat balistiku výstřelu. Sice to uměl, ale byl na to prostě línej. WSG2000 v tomhle byla zbraň pro blbečky. Zamiř na cíl, nechej počítač pracovat a pak to zmáčkni. Jednoduchý jak facka J.

Hawk vrátil zbraň, posbíral si věci a vyšli ven k hangáru s raketoplánem.
Před vraty je čekal Roberts. Naposled se jich zeptal, jestli chtějí jít vážně sami.
„Jsme si jistí“ odpověděla Nia. „Malá skupina snadněji pronikne do střežené oblasti.“
„Pokud se do 24 hodin neohlásíte, posílám za vámi posily.“
„Díky. Ale nebude to nutné.“
„No to sice jo, ale já budu líp spát.“
Hawk i Nia věděli, že kapitán v tomhle bude mít poslední slovo. Naoko se tvářili dotčeně, že se jim nevěří, ale byli rádi, že mají jištění. Pokud by jim ho kapitán nedal, tak by si o něj zažádali sami.
Vešli do raketoplánu. Nia zasedla do pilotního křesla a zavřela vrata nákladového prostoru. Připravovala stroj k odletu, zatímco Hawk kontroloval zbytek vybavení, které jim na palubu donesli. Lékárničky, přístroje pro noční vidění, tříštivé granáty, oslepující granáty, dýmovnice, náhradní zásobníky, elektronické klíče, vysílačky. Tolik věcí v životě nemůžou pobrat.

Nia zvedla stroj a okamžitě ho zamaskovala. Nastavila autopilota na strmé stoupání do 35 kilometrů a následný let do Alp po nejkratší trase maximální možnou rychlostí. Iontové motory zaburácely. Letiště pod nimi se rychle zmenšovalo. Nejprve bylo jako zahrada, potom jako zahrádka a nakonec zmizelo úplně.
Nia se otočila na Hawka. „Cos vůbec vzal Jarce?“
„Nic moc. Nemůžem toho s sebou moc tahat. Akorát rádio. Věřím, že si nějakou zbraň najde sama, na to je expert. A v takovym komplexu bude určitě slušná zbrojnice.“

Raketoplán překonal vzdálenost mezi Maltou a Alpami velice rychle. Nia zkontrolovala maskování stroje a poté klesla do výšky 10 kilometrů.
Nia se zvedla a vešla do nákladového prostoru, usmála se na Hawka a tónem profesionální letušky pronesla: „Dámy a pánové. Vítejte v Alpách. Nyní se nacházíme v oblasti salaše, kde lišky dávají dobrou noc a občas někoho unesou. Připoutejte se, nekuřte. Děkujeme, že jste použili služeb altairských aerolinií.“
Hawk se rozesmál. Změřil si její štíhlou postavu od hlavy až k patě. „Hezký. Ale do letušky ti něco chybí. Letuška by se tu procházela v modrym kostýmku a v lodičkách a nabízela by kafe a koláčky. Určitě by tu nechodila v uniformě zásahovky a v kanadách.“
„Vole… ty seš taky vybíravej jak něco, čoveče. Tobě se taky každej nezavděčí, co? Buď rád, žes nešel pěšky.“
Hawk zakroutil hlavou. Pitomosti a bigbít, to by jí šlo. Ale byl rád, že se snažila rozptýlit napětí.

Raketoplán zakroužil nad salaší. Hawk i Nia se sklonili nad obrazovkami. Průzkumné zařízení v přídi stroje ožilo. Pětice kamer s vysokým rozlišením začala skenovat okolí ve všech možných oblastech spektra. Zároveň se rozjel odposlech rádiových vln a subprostorového vysílání. V rádiu bylo ticho jako v hrobě. Salaš byla šikovně utopená v jednom údolí. Žádné místní ani státní rádio nebo televize nerušily.
Nia zaklepala tužkou na displej. „Co tu máme?“
Obraz z kamer potvrzoval předběžné satelitní snímky. Po objektu a okolí se pohybovalo šest stráží. Dva lidé na střeše s ostřelovacími puškami, zbytek s útočnými. Ti na zemi pomalu procházeli po pozemku a hledali možné nebezpečí.
Senzory pátraly po známkách elektroniky. Během chvilky objevily čtyři kamery sledující prostor salaše. Další dvě hlídaly vstup do stavení.
Hawk se pohodlněji usadil v křesle. Podle plánu měli až do podvečera kroužit nad okolím a sledovat zvyky stráží. Na základě pozorování pak zpracují plán útoku.
„Kruci… do prdele.“
Hawk nadskočil. Byl zabrán do svého sledování a Niino zaklení ho vylekalo. „Co je?“
„Povedlo se mi identifikovat to rušení, které zaznamenaly satelity. Jsou to dva altairské vzory. Jeden má za úkol vyřadit senzory pokoušející se skenovat podzemí. To jsme věděli. Ale je tu ještě jeden signál. A ten je horší. Má za úkol blokovat psionické a telepatické schopnosti. Takže jsme trochu v háji, až se dostanem dovnitř, tak se nám nepovede kontaktovat Jarku a ani nebudem schopni používat naše schopnosti. Budem muset bojovat pěkně postaru…“

Zahučení výtahu. Karla sebou trhla. Zvuk ji probral z přemýšlení o Jarčině osudu. Buď si jdou i pro ni nebo vezou zpět Jarku. Pokud si jdou pro ni, nedostanou ji lehce.
Dveře se otevřely. Karla se opřela o stěnu a čekala co bude. Z výtahu vyšel jeden strážce a něco táhl. Jarčino tělo. Deaktivoval silové pole, přepnul gravitaci a vhodil Jarku do cely. Její bezvládné tělo pomalu klouzalo po hladké zdi. Jako hadrová panenka. Strážný cosi zavrčel a vrátil se do výtahu.
Karla se rychle vrhla k místu, kam Jarka doklouzala. Rychlým pohybem ji přejela od hlavy k patě. Žádné viditelné zranění. Ruce měla svázané za zády v pěkně nepohodlné pozici, jak zápěstí, tak lokty měla natěsno spoutané provazem. Karla začala zápasit s uzly. To muselo pěkně bolet, napadlo ji.
Když skončila, vzala její hlavu do dlaní. „Slyšíš mě?“ promluvila na ni.
Bez odezvy. Karla jí sáhla na krk. Nahmatala pomalý pravidelný puls. Vzápětí zkontrolovala dech. Ten byl taky v pořádku. Jarka žila, ale byla v bezvědomí.
Natáhla se pro její ruku a sevřela ji ve svých dlaních. Sedla si vedle ní, její hlavu si dala na klín a čekala, až se probudí.

Jarka se neznatelně pohnula. Její oční víčka se zatřepotala jako motýlí křídla.
„Co to? Kde to?“ zašeptala.
„Klid, lež. Jsi zpět v cele…“
Jarka otevřela oči. Volnou rukou si sáhla na čelo. „Bože, to byla nakládačka. Museli mě pěkně zřídit…“
„Vypadáš dobře“ odpověděla Karla.
„To bych netvrdila. Mám pocit, jako bych spadla s letadlem. Pěkně si mě vzali do parády. Hodili si mě do silového pole, takže jsem nemohla uhýbat, svázali si mě a zbuchali mě jak koňa. Bolí mě celej člověk, hlavně záda dole, tam mě jeden z nich kopl.“
„Otoč se“
Jarka se poslušně obrátila na břicho. Karla jí položila ruku na záda a pomalu sjížděla dolů. „Kam přesně?“
„Ještě níž“ odpověděla. Tam, kde jsou ledviny…“
Karla jí položila dlaň na místo, kde měla vytetovaného velkého čínského draka. „Tady?“
„Jo, tam. Zkus tam zatlačit“
Karla přitlačila.
„To je divný. Vím jistě, že mě tam ten zmetek nakopl. Ale teď tam nic necejtim. Zkus břicho.“
Jarka se pomalu otočila. Karla sledovala dračí ocas vinoucí se ze zad přes levý bok až k pupíku, kde se stáčel. Položila jí ruku kousek pod konec hrudní kosti.
„Jo, tak přesně tam jsem dostala pažbou brokovnice. Taky nic.“
Opatrně vstala a protáhla se. „A to je mi divný. Na to, jakou jsem dostala sadu, jsem docela v pohodě. To skoro vypadá, že použili nějakou psychickou manipulaci. Asi jsem pro ně moc cenná, než aby mě předhodili svým vlčákům.“
„No zaplať pánbůh“ oddechla si Karla. „Měla jsem o tebe strach…“
„Strach mějte o někoho jiného“ odpověděl jim neznámý hlas odněkud shora.
Obě sebou trhly a podívaly se po směru hlasu. U jedné ze stěn se rozzářil obraz. Pravděpodobně holografická projekce. Záběr na jednu z mnoha chodeb komplexu. Pod kamerou právě probíhala dvojice vojáků v černých uniformách bez označení se samopaly v rukách. Na druhé straně chodby už čekalo pět stráží kryjících se za bednami. Snažili se je zadržet střelbou. Oba vojáci se kryli za výstupky ve zdech chodby. Jeden z nich hodil granát. Trefil se přesně. Stráže za bednami byly zlikvidované. Oba se rozběhli dál po chodbě. Za jejich zády se otevřely jedny dveře a z nich vyběhli další strážní s brokovnicemi. Okamžitě zahájili palbu. Byli velice přesní. Oba vojáci byli během chvíle sraženi k zemi. Neprůstřelné vesty jim v tu chvíli nebyly moc platné, střelba z brokovnic jim potrhala nekryté části těl. Strážní doběhli k oběma zraněným a otočili je na záda. Kamera přiblížila obraz. Jeden ze strážných oběma sundal přilby, ochranné brýle i černé kukly.
Kamera najela na bližší obraz obličejů obou ležících.
Jarka ztuhla. Krve by se v ní v tu chvíli nedořezal. Z hrdla se jí vydral dlouhý zoufalý výkřik. Klesla na kolena s hlavou v dlaních a rozplakala se.
Karla vydržela koukat o něco déle. Ti dva padlí byli Hawk s Niou. A strážní je právě dvěma výstřely do hlavy dorazili…

Reklamy

2 thoughts on “Kapitola 7 – Zoufalství

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s