Kapitola 12 – Epilog

Na potemnělou alpskou louku se snášel noční déšť. Všude vládla skoro černá tma, obloha byla poctivě zakrytá tlustou vrstvou mraků, která nepropustila skoro žádný světla.

Hawk s Jarkou vyšli ven ze salaše. Nia zůstala dole v komplexu a snažila se vydolovat víc informací z počítačů, Karla se po bitce s cizákem natáhla někam na postel a spala.
Byli sami dva. Stáli pod stříškou a hleděli ven. Nemluvili, jenom stáli. Jarka si rozepla řemínky přilby a odložila ji na lavičku stojící vedle. Za přilbou následovala neprůstřelná vesta a samopal se zásobníky. Usadila se vedle přilby. Z kapsy vytáhla sáček s věcmi, které jí cizáci sebrali. Vyklepala ven prstýnky a začala si je nasazovat. Hawk opřený o zábradlí ji sledoval. Její bojovná nálada z ní opadla stejně rychle, jako přišla. Kdyby vedle sebe neměla položenou zbraň a nebyla oblečená v kombinéze cizácké stráže, nikdo by do ní neřekl, že před chvílí ještě pár metrů pod zemí střílela cizáky.

Jarka se opět zvedla. „Docela teplo, co?“ konstatovala.
„Docela jo, na to, že jsme v horách a prší.“
„Měli bysme jít k raketoplánu a zavolat šéfovi, že jsme skončili.“
„To asi jo…“
Ještě chvíli stáli pod střechou a koukali ven. Kolem byl nádherný klid. Šumění deště a větru ve větvích, jinak nic.
Pomalu vyšli do deště. Pomalými kroky. Nic je nehnalo.
Jarka si rozpustila vlasy. Poté sáhla po zipu kombinézy a její horní část si stáhla k bokům. Do tmy vykouklo bílé tílko, které měla vespod. Hawk zastříhal ušima. Pod tílkem už evidentně nic neměla.
Zůstala stát vprostřed louky na dešti. Zvedla hlavu k nebi a nechala se omývat kapkami vody. Cítila, jak na ni prší. Déšť jakoby z ní smýval napětí posledních dní a pach střelného prachu. Pomalu přestala cítit krev na rukách.
V hlavě se jí motaly události jejího osvobození a útoku na laboratoř. Necítila vinu za to, že zabíjela. Jednala v ohrožení. Přemýšlela, co vedlo lidi ke spolupráci s cizáky. Proč se rozhodli postavit proti lidem.
Během chvíle byla celá promočená. Stála bez hnutí a cítila, jak z ní stéká strach, napětí, zloba a únava. Ožívala. Kapku po kapce se vracela zpět do normálu.
Za sebou zaslechla kroky. Hawk k ní přistoupil zezadu a položil jí ruku na rameno. „Není ti zima?“
„Je to teplý.“
Hawk si ji pomalu prohlížel. Mokré vlasy lesknoucí se jako kožíšek říční vydry, oblečení lepící se na mokré tělo. Byla krásná.
Otočila se k němu čelem. Beze slova mu rozepnula a sundala vestu. Potom se k němu přitiskla a položila mu hlavu na rameno. Cítila, jak jí znova začínají téct slzy. Slzy štěstí. Vnímala jeho blízkost, jeho dech, jeho tep. Cítila se jako nejspokojenější člověk na světě. Zvedla hlavu a políbila ho. „Díky, žes pro nás přišel“ zašeptala.

Vzal ji za ruku a spolu odešli do raketoplánu.

2 thoughts on “Kapitola 12 – Epilog

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s