Kapitola 2. – Otázky

Když se o několik hodin později vrátili Hawk s Niou z hlídky, na základně je vítalo množství zvědavých pohledů.
„Koukaj po nás, jako kdybysme měli psí hlavu nebo co“ ušklíbla se Nia. „Hej, náčelníku“ houkla na kolemjdoucího mechanika, „co se tu stalo?“
„Komandér Malá je ve vězení, madam“ odpověděl.
„Ve vězení? Co se stalo?“
„Někoho zabila…“
„Koho?“
„Podrobnosti nikdo nezná, ale znáte to, kapitáne, drby se šíří rychle.“
„Díky…“ Nia se otočila na Hawka, který rozhovor sledoval s otevřenou pusou. „Co je to za mazec?“
Hawk zatřásl hlavou. „Vim já? Po celou dobu hlídky mám blbej pocit, že se něco stalo. Ale myslel jsem, že je to jenom pocit. A vono né…“
„Pocit?“
„Jo. Víš, s Jarkou jsme si na sebe od začátku velice rychle zvykli a brzo se mezi náma vytvořilo hodně těsný propojení. Věděli jsme, že je tomu druhýmu zle, že se něco děje, a uměli jsme si pomoct, aniž by bylo potřeba něco říkat. Později bylo tohle propojení nahrazeno telepatií, měl jsem za to, že na trvalo. Ale evidentně ne. Jdeme zjistit, co se stalo…“
„Jarka byla v posledních dnech nějaká divná. Protivná, podrážděná, hádavá. Myslela jsem, že se vzpamatovává z toho posledního únosu. Evidentně je v tom něco víc.“

Svižným krokem prošli přes betonové plochy letiště do hlavní budovy. Na dveřích jejich kanceláře visel lísteček: „Hawku, až se vrátíte, vemte Niu a přijďte za mnou, máme průšvih…“

Roberts jim pokynul, aby se posadili. „Asi už víte, že se něco stalo. Vojáci jsou občas větší drbny než stádo ženských…“
Hawk i Nia přikývli.
„Takže k věci. Zatímco jste byli na hlídce, ostraha chytila nějakýho chlápka, kterej se potuloval kolem základny. Jarka trvala na tom, že ho vyslechne. Měla nějaký tušení. Tak ho šla vyslýchat a během chvilky ho tam zabila. Měl jsem pocit, že koukám na Hvězdný války a Jarka je Darth Vader škrtící oběť pomocí Síly. Však se koukněte na záznam…“
Roberts se otočil k velké obrazovce na stěně a pustil záznam z cely. Hawk s Niou pozorně sledovali dění. Viděli Jarku přicházet, pozorovali, jak provokuje svého protivníka. Roberts zastavil přehrávání v okamžiku, kdy Jarka chtěla vyskočit.
„Klasická Malá,“ konstatoval Hawk. „Tohle dělá s oblibou, pohrává si s protivníkem a chce ho vydráždit. Většinou se jí to pěkně daří. Spoustu lidí tímhle pěkně vytočila. Zároveň s tím, jak je nechává vydusit okatým ignorováním, na ně působí psionicky. Je to efektivnější než je mlátit nebo po nich řvát.“
Roberts přikývl. „Jo, takhle ji známe. Jenže podívejte se dál. Dneska to byla ona, kdo evidentně ztratil nervy. Najednou to, jak vy říkáte, neukočírovala a vrhla se na něj.“ Jako podporu svých slov pustil video. Židle s rachotem spadla na zem, zajatý agent se vznesl do vzduchu a Jarka s ním doslova vymetla pavučiny ze stropu.“
Hawk zavrtěl hlavou. „Tohle je divný. Takhle se chová v poslední době. Je děsně náladová, snadno bouchne, je od zdi ke zdi. Chvilku v pohodě, to naše klasický ztřeštěný sluníčko a z toho je jak vzteklej pes. Od těch Hostýnek je jak vyměněná. Jenže, Nia i já jsme se snažili mluvit s ní o všem, co se tam stalo, a ona mlčí a neodpovídá. Prý je to její věc.“
„To není dobrý znamení. Podívejte vy dva. Běžte domů a zkuste se pořádně zamyslet, co se s tou babou děje. Pokud vás můžu poprosit, tak za ní teď nechoďte. Nechte ji do zítra, ať se zamyslí. Zítra ráno nebo dopoledne si nad tím sednem všichni i s ní a zkusíme zjistit, co je špatně. Považuju ji nejen za špičkovýho odborníka, ale hlavně za přítele a chci jí pomoct…“

Druhý den ráno, kapitánova kancelář.
Na Jarce bylo vidět, že jí noc ve vězení moc neprospěla. Rozcuchaná, evidentně nevyspaná, pomačkaná sukně, přišla bosa s botami v ruce. Když zahlédla Hawka, na okamžik se rozzářila a přitiskla se k němu. „Chyběls mi…“ zašeptala.
„Cos to prosímtě prováděla?“ zeptal se Hawk. „Co se to s tebou děje?“
Usadili se na pohovku na straně kapitánovy pracovny. Roberts si přitáhl křeslo a sedl si naproti nim. Jarka se neustále tiskla k Hawkovi. Mírně se chvěla.
„Jarko, vy víte, že pro vás mám pochopení. Vím, že vás nejde zkrotit, že vás nejde ochočit. Že jste špičkový odborník. Vážím si vás a jsem ochoten tolerovat vaše chybičky. Jenže si uvědomte jednu věc. Jste ale taky na pozici, kde na vás je hodně vidět. Dostala jste se tam, stejně jako Hawk, právem díky svým schopnostem. Jenomže jste na vedoucím postu a nemůžete si dovolit chovat se, tak jak se chováte. Ozbrojené síly OSN nejsou tou bezzubou smečkou starých psů, jakou byly před pár lety. Jsme moderní armáda zajišťující celosvětovej pořádek. Jenže nám jde spousta lidí po krku, protože si hrajem na světovýho policajta. A pokud člověk na vašem místě začne dělat takovou spoustu chyb, jakou děláte vy, musí se to někde projevit. A věřte, že lidi, co nám jdou po krku, se tohohle chytí. Rádi se toho chytí. Rozhodl jsem se, že vám to budu chvilku tolerovat. V poslední době, hlavně v těch Hostýnkách, jste byla pod těžkým tlakem a já to chápu. Jenže včera jste to přeťápla.“
Jarka přikývla.
„Co se to s váma děje?“ pokračoval kapitán. „Co je?“
„Já sama nevím, pane“ pípla Jarka.
Hawk ji vzal kolem ramen a pevně ji objal. „Ať se děje cokoliv, musíš nám to říct. Jsme tady pro tebe. Ať se ti stalo cokoliv, tak to vyřešíme. Máš mě, máš Niu, máš Karlu, máš kapitána. Stojíme za tebou. Jasný?“
Jarka se na něj usmála. „Jsi skvělej. Všichni jste skvělí. Víš, Hawku, mám tě moc ráda. Cítím, že až na to bude čas, ty jsi člověk, se kterým chci strávit život. S tebou si umím představit budoucnost. Jenže jsou věci, který si musím vyřešit já a jenom já sama. Nikdo jinej. Tohle je můj boj. Jenom můj. S tímhle mi nikdo nemůže pomoct.“
Roberts se pousmál. „Komandére, vy máte všechno dlouhý, co?“
Jarka se zatvářila nechápavě. „Teď vám nerozumím, pane.“
„To máš docela jednoduchý, zlato“ vmísila se do hovoru prozatím mlčící Nia. „Krásný dlouhý vlasy, dlouhý řasy, dlouhý nehty, dlouhý nohy, až na zem…“ dramaticky se odmlčela a potom se smíchem dodala „a hlavně dlouhý vedení.“
Jarka se naštvaně zvedla a zamířila ke dveřím. „Tohle nemusím poslouchat. Prdel si dělejte z plastelíny a ne ze mě…“ zaječela na ně. „Tohle opravdu nemusím poslouchat.“
„Sedněte si.“ Roberts vstal a stoupl si mezi ni a dveře. „Opravdu jste se strašně změnila. Dřív byste si z tohohle dělala akorát srandu. A děláte nám starosti.“
Hawk ji vzal za ruku a stáhl zpět na pohovku. „Sedni si a nevyskakuj tady jak čert z krabičky. Tím nic nezlepšíš.“
Roberts se opět posadil proti ní. „Komandére, včerejší odvolání ze služby platí. Já vás nemůžu nechat dělat další chyby a nesmysly. Nemůžete se takhle chovat. Nemůžete lítat od zdi ke zdi. Pokud se na vás nebudu moct spolehnout, tak u OSN končíte. A to byste chtěla?“
Jarka opět vyskočila. „Dejte mi všichni pokoj a trhněte si nohou. Kdo se vás prosí o pomoc. A kdo se vás prosí o tu vaši OSN. Nikdo. Když mě tu nechcete, tak já půjdu. Nepotřebuju vás.“
Tentokrát se jí postavila do cesty Nia. Tvrdě ji narazila na stěnu a chytila pod krkem. „Tak to ne holčičko. Nebudeme se dívat, jak tady děláš blbosti. Buď nám hezky vysypeš co se děje anebo se mnou posypeš na Orla a tam to z tebe dostanu na ošetřovně. Jasný?“
Jarka se opět proměnila. V jejích očích zavládl zmatek a strach. „Já vůbec netuším, co se děje. Nechápu, proč se tak chovám.“
Opět si sedla na pohovku a vzala Hawka za ruku. „Buď se mnou… nerozumím tomu.“
Položil jí ruku na záda. Dlouhým tahem jí přejel po páteři až na krk. Pomalu ji hladil pod vlasy. Věděl, že tyhle dotyky má ráda a doufal, že ji tím uklidní.
„Já vůbec netuším, co se děje. Opravdu tomu nerozumím. Mám okamžiky, kdy vůbec nechápu, co vyvádím. Jako bych to nebyla já, jako bych byla jenom hostem v těle, které ovládá někdo jiný. Nemůžu ovlivnit, co se děje, co dělám. Jako včera s tím chlápkem. Najednou jsem ztratila kontrolu a neuměla to zastavit. Pozorovala jsem, jak ho zvedám a pomalu zabíjím. Nechtěla jsem to udělat, ale nešlo to změnit…“
„Proč jsi nám o tom neřekla dřív?“ zeptala se Nia. „Víš, že jsme tu pro tebe. Že jako kolektiv zvládnem víc než jeho části.“
„Já nevím. Pokaždý, když jsem o tom chtěla začít mluvit, nešlo to. Něco mi říkalo, že tohle zvládnu sama. Přece nejsem takovej salát, abych potřebovala někoho jinýho“
Nia se rozesmála. „No ty jsi komik. Máš kolem sebe lidi, co tě maj rádi, a ty si to chceš řešit sama. Tak to je myšlenka dne vole. Kapitán má pravdu, ty máš opravdu dlouhý vedení…“
„Moment… co to tam máš?“ Hawk při hlazení nahmatal něco, co se mu nelíbilo. Odhrnul Jarce vlasy z krku a pozorně se podíval, co to je. Znova po tom přejel prsty. Uprostřed krku, přímo ve vytetovaném obrazci, byla malá jizvička a pod ní něco tvrdého. „Tobě tam něco řezali nebo co?“
„Ne, o ničem nevím. Na krku mi nikdy nic neoperovali. Proč?“
Nia se naklonila, aby líp viděla. „Máš tam malou jizvu pěkně schovanou v tom sluníčku nebo co je to za obrázek. Tohle by se dost blbě hledalo…“
Hawk po tom místě znova přejel prsty. „To je zvláštní. Když se toho dotknu, cítím něco, co neumím popsat. Něco divnýho, co mě znervózňuje… Seš si jistá, že ti tam nikdy nic neřezali?“
„No fakt ne…“
„Zdá se, že možná máme příčinu těch tvých výkyvů. Vsadím se, že ti tam něco voperovali. A dovedně využili místečko, kde ta jizva nebude moc vidět nejen díky vlasům…“

Reklamy

2 thoughts on “Kapitola 2. – Otázky

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s