Vánoční tajemství

Tenhle text mi ležel víc jak rok na disku a nějak se mu nechtělo mezi lidi Veselý obličej. Dneska mi ale řekl, že by se přece jenom rád podíval na veřejnost. Snad ho pěkně přivítáte Veselý obličej

 

Tma.

Na obloze občas dírou v mracích blikne hvězda. Mezerou mezi stromy prosvítají světla okolních vesnic a měst. Petra se na chvíli zastavila a vnímala atmosféru okolí.

Velký Kosíř, štědrý večer a novoluní. „Zajímavé spojení“, napadlo ji. Před pár hodinami se rozloučila s rodiči, sedla do auta a rozhodla se, že vyrazí někam ven. Auto zaparkovala na návsi ve Slatinkách a kolem Studeného potoka vyšla do lesa. Kosíř měla ráda, ovšem zrovna ten večer ji tam něco hodně intenzivně lákalo. Nevěděla, co to je, ale lákání podlehla. „Udělala jsem dobře“, řekla si pro sebe. „Je tu krásně. Zvláštní, tajemná atmosféra.“

Drobná blondýnka si sundala čepici z hlavy a prohrábla si vlasy. Na začátek zimy bylo nezvyklé teplo. Jindy tu ležel sníh, ovšem vánoce 2011 byly jiné. Všude v lese bylo mokro a zeleno, po sněhu tentokrát ani památky.
Baterka ji mírně hřála do dlaně. Přehodila si ji do druhé ruky, otočila se a zasvítila do korun stromů. Studené namodralé světlo odhalilo spleť větví tvořící přirozené podloubí nad lesním chodníkem.
Stála pár desítek metrů pod vrcholem. Ještě chvilku a bude na nejvyšším místě lesa. Vykročila. Našla zelenou turistickou značku, která ji vedla uzoučkou stezkou plnou kořenů přímo k vrcholu. V těch místech konečně narazila na sníh. „Aspoň trochu bílé vánoce“ napadlo ji.
Vynořila se z křoví na vrcholu kopce. V ten okamžik se zatáhlo úplně. Začaly padat drobné vločky. Petra se pousmála. „Jsem asi vážně blázen. Normální lidi sedí u stromku a rozbalují dárky, já si místo toho chodím kdesi po lese.“

Usadila se na dřevěnou lavičku u vyhaslého ohniště. Ze zad sundala batůžek, vylovila z něj čajovou misku a termosku s čajem Pu-erh. Čas na odměnu. Nalila si plnou misku čaje a zhasla baterku. Teď ji chvíli nebude potřebovat. Odložila ji vedle sebe na lavičku. Popadla misku, zahřívala si ruce teplým čajem. Zadívala se nahoru, jak sněží. Vločky jí dopadaly na obličej. Mraky se začaly trhat, místy opět prosvítaly hvězdy.
Seděla dlouho, upíjela chladnoucí pu-erh, poslouchala ambientní hudbu z malého přehrávače přichyceného ke kapse batohu. Neměla ráda ticho. Pozvedla misku k ústům, napila se, zavřela oči a nechala se vtáhnout do atmosféry vrcholku hanácké velehory.
Nevěděla, kolik času přesně uplynulo. Byly to dvě misky a možná pět nebo šest skladeb. Najednou začala cítit cosi divného. Rozhlédla se kolem sebe. Oči zvyklé na tmu už rozeznávaly detaily okolí. Nad suchou trávou, kterou byl vrcholek Kosíře porostlý, viděla zvláštní bílý opar. Ještě před chvílí tam ale nebyl. Měla z něj nepříjemný pocit. Nebyl to přímo strach, ale najednou cítila nutkání zvednout se a odejít. Možná ji už nebavila ta samota ve tmě. Přivřela oči. Mlha jakoby houstla. A pocity nabíraly na intenzitě. Asi už blázní, ale jako by cítila cizí přítomnost. Přítomnost nějakých jiných lidí, velké skupiny.

Tam!!!! Mezi stromy jako by probleskl plamen velkého ohně. Na okamžik se objevil a hned zmizel. A znova. Další. Ještě jeden. Co to je? Mezi plameny začala rozeznávat siluety sedících postav.

„A dost. Přece mi nehrabe!“ Sáhla po baterce a posvítila na mlhu. Ta samozřejmě zmizela. Ve světle baterky viděla jenom trávu a stromy. Ale zvláštní pocit nezmizel…

Velký Kosíř je místo s velkou koncentrací energie. To věděla. A novoluní, zvlášť na štědrý den, není jen tak ledajaká doba. Možná na ni jenom působí tahle kombinace, možná je jenom přecitlivělá. I přesto si ale rychle sbalila, zvedla se a vyrazila zpět dolů. Návrat si naplánovala po asfaltové cestě, lesní cestičky byly rozbahněné a ona si nechtěla natahat do auta víc bahna, než bylo nezbytně nutné.
Našla zelenou značku vedoucí vysokou trávou. Ta ji vyhodila na lesní asfaltku. Sáhla po přehrávači a zesílila zvuk. Už jí nehrozilo, že zakopne o kořen v cestě, tak přidala do kroku. Snažila se sama sobě namluvit, že jí je zima a kdesi cosi, uvnitř věděla, že se tak trochu, jenom trošičku, bojí.

Znova si sundala čepici, upravila si vlasy, které jí vypadly z gumičky, a lépe je stáhla.

Po pár desítkách kroků už se cítila trochu líp. Vzdálila se od energetického uzlu, který byl pod vrcholem kopce, nepříjemný pocit zmizel. Ale i přesto jí v hlavě zůstávala vzpomínka na tu jemnou mlhu a obrazy, které viděla potom.

Došla až k rozcestí, kde se zelená značka stáčela doprava ke Státnímu lomu a její cesta vedla doleva, dál ke Slatinkám. V tu chvíli ji ten zvláštní pocit přepadl znova. Zastavila se, otočila a svítila si baterkou na všechny strany. Kužel světla ale odhalil jenom prázdný les. Mezi stromy nebylo nic kromě trávy, žádná zelená světýlka, která by znamenala zvědavá očka. Byla tam sama. Z porostu ji ani nesledovalo žádné zvíře. Petra se zhluboka nadechla… „medvědi tu nejsou, divočáci asi taky ne, srna nebo zajíc mi neublíží. Tak bych se měla uklidnit.“ Myšlenky jí ale dál vířily hlavou. Znova zasvítila do porostu mladých stromků. Nic. Zhasla, možná něco uvidí. Oči si zvykaly na tmu. Mezitím si utřídila myšlenky. Neměla pocit bezprostředního ohrožení. Ale nebyla tam sama. Něco… něco cítila. Ne někoho, ale něco.

Tam… po pravé ruce zahlédla modravý záblesk. V mlází kousek od cestičky, která vedla na Andělovu zmolu.“ Mám tam jít?“ Zvědavost zvítězila. Nadechla se a vyrazila po cestě k modrému světélku.

Oslnivý záblesk. Netušila, co se stalo. Byla oslepená, dezorientovaná. Opřela se o strom, zavřela oči a snažila se to leknutí rozdýchat.

Zrak se jí vrátil. A co to sakra je? Les se totálně změnil, chodníček zmizel. A najednou stála do půl lýtek ve sněhu. Mlází, kterým se před tím prodírala ke světélku, zmizelo a místo něj stála mezi velkými starými stromy. Jejich holé větve se míhaly ve větru, stěží patrné proti tmavé obloze. Petra vytáhla z kapsy telefon. Bez signálu. Zelená LED na GPS modulu, který používala pro záznam svých procházek, pomalu blikala, hračka ztratila signál ze satelitů. Situace byla stále divnější.

Pocit, že není sama, zesílil. Sáhla do kapsy batohu, aby zastavila hudbu. Zaslechla nějaký zvuk. Tichý pláč. To nevypadalo na zvíře. Zapomněla na strach. Znova rozsvítila baterku a vydala se hledat zdroj zvuku.

Netrvalo dlouho a našla malou mýtinu. V kuželu světla zahlédla něco tmavého. Malou postavu oblečenou v kožešinovém oblečení, které znala z knih o dávné keltské minulosti kosířska. Dítě schoulené na zemi. Od něj pocházel ten pláč. Petra si k němu klekla. Sundala mu kapuci z hlavy. Byla to malá holčička, mohlo jí být tak maximálně pět let. Vyděšená, roztřesená. Petra ji pohladila po hlavě. „Už neplač, už je to dobré“ snažila se ji utišit. Holčička se na ni podívala uslzenýma očima. A Petra pochopila. Ten pocit, který ji zastavil na křižovatce, nebyl její. Nějakým způsobem cítila myšlenky toho dítěte. Ale pořád nechápala, co se stalo. To ovšem v té chvíli nevadilo. Holčička byla celá prochlazená. Petra sáhla do batohu pro zbytek čaje.

Rozhlížela se po pasece. Viděla dvoje stopy. Jedny větší, svoje, které šly od lesa, a druhé menší, které vedly dál po stezce. Petra si domyslela, že stezka pokračuje zpátky na vrchol kopce.

Holčička se mezitím uklidnila. Petra nechápala, jak je to možné, ale rozuměla jejímu jazyku. Děvčátko bylo členem malé skupinky Keltů, kteří se vydali na vrchol Kosíře provést nějaký obřad. Jenže malá se nudila, tak utekla, ztratila se ve tmě a chůze v hlubokém sněhu ji velice rychle vyčerpala. Ostatní si pravděpodobně nevšimli, že se vytratila.

Petra ji vzala do náruče. Holčička se k ní okamžitě přivinula, objala ji kolem krku a držela se jako klíště.
„Jdeme správně?“ zeptala se Petra.
„Já nevím. Chci k mamince. Bojím se.“
„Neboj, najdeme maminku a tatínka, jo? Už nejsi sama.“

Chvíli se snažila jít v dívčiných stopách, ale pár stovkách kroků viděla, že holčička opravdu bloudila. Musela být unavená už pochodem, který absolvovala s rodiči na obřad. Ach ty děti. Zdají se být neúnavné, rychle odpočívají, ale občas se i rychle utahají. Nemělo cenu jít dál po stopě. Petra logicky usoudila, že musí jít pořád nahoru. Přestože se les změnil, kopec zůstal stejný. Po pár minutách mezi stromy zahlédla jasné záblesky ohně. Došla k němu a v okamžiku, kdy se přiblížila ke zbytku keltské skupiny, ji opět oslepilo jasné světlo.

Znova stála na křižovatce v půlce kopce. Pod nohama měla lesáckou zpevněnou cestu. A absolutně nechápala, co se to právě stalo.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s