Zamyšlení nad dvěma příklady lidské arogance

Ach jo. Buď jsem divný já a nebo je divný svět. Co je správně?

Bylo nebylo. Teda ono to bylo. Na prodloužený víkend jsme se s kamarádkou domluvili, že si uděláme vélet na Pálavu. Počasí vyšlo, Pálava pálila, sluníčko sluníčkovalo. A blbci měli malé rojení.

Příběh číslo 1 – příslušnice PSVB v Pavlově.
Příjezd do Pavlova jsme měli ve čtvrtek 8.5. Ten den se zrovna v Pavlově konal běžecký závod kolem Pálavy. A tento závod se nám postaral o malé zvýšení hladiny adrenalinu.
Do Pavlova jsme přijeli po hlavní cestě kolem vody od Milovic. Kde se vzali, tu se vzali, na křižovatce v Pavlově stáli lidé v reflexních vestách vyzbrojení plácačkami a zastavili nás. Bez vysvětlení. Na naší straně stála zády k nám výhrůžně vyhlížející dáma neurčitého věku, která nám mávala před oknem červeným terčíkem. Nějak se neobtěžovala sdělit nám, wassup mén. Parťačka stáhla okno a zeptala se oné madam, co se děje. Dáma odsekla, že nás nemůže pustit bo běžecký závod. A dál se s námi nevybavovala. Parťačka se jí po malé chvilce ptala, jak dlouho to bude trvat. Madam bohorovně odsekla, že tak dvě hodiny, protože běží pět set lidí. A zas nezájem a ukazovala nám svá široká záda. Na to jí bylo sděleno, že my máme v Pavlově ubytování a svoje plány. To madam nezajímalo – prý nás tam prostě nemůže pustit, abychom někoho nepřejeli. Asi jsme vypadali jako idioti, co si chtějí s účastníky závodu hrát Carmageddon.
Mně v tu chvíli ruplo v bedně, mrkl jsem na displej navigace, jestli tam není náhradní trasa, po které by se dalo přijet k penzionu. Trasu jsem našel, tak jsem vyrazil kupředu, baba nebaba, abych otočil vůz a opustil křižovatku, kde jsme byli v pasti. Baba koukala, co jsme to za odvážlivce, já jsem se elegantně otočil a zmizel jsem v prachu. Chlápek, který hlídal druhou stranu křižovatky, po nás cosi řval, nicméně to mě jaksi nezajímalo.
Ano, udělal jsem prasárnu. Jsem si vědom, že jsem jako správná ovce měl čekat, dokud nás ona důležitá stará pixla nepustí. Projevil jsem občanskou neposlušnost.
Je vina na mé straně? Nemyslím si to. Základní problém vidím na straně organizátora závodu.
1) nezajistili žádné značení informující o uzávěře křižovatky a hlavní pavlovské ulice a značení objízdné trasy. Vnímám to jako čirý amatérismus.
2) proč organizátor postavil na důležitou křižovatku lidi, kteří mají vychování řeznického psa? Když už, organizátor měl řízením dopravy pověřit někoho, kdo má komunikační schopnosti žáka obecné školy – člověka, který hostům Pavlova, kteří bezradně stojí a neví, proč je někdo zastavil, vysvětlí situaci, zeptá se, kam dotyční nešťastníci jedou a sám od sebe jim vysvětlí, kudy se tam dostat, aniž by narušovali průběh veledůležité sportovní akce kolem kupy hnoje. Kdyby nám baba slušně vysvětlila, o co jde a kudy tudy cestička, jednal bych jinak. Kdo seje vítr, sklidí bouři a kdo jedná arogantně, ten se dočká stejně arogantní reakce.

Příběh číslo 2 – pejskaři a pejsánci a batohy.
Je slunečné odpoledne, louka pod Sirotčím hrádkem u Klentnice je krásně krásně vyhřátá.
S parťačkou jsme si tam odložili batohy a foto výbavu, na chvilku jsme si lehli na slunko, abychom nechali odpočinout unavené nohy. A potom jsme udělali kardinální chybu.
Zvedli jsme se, batohy jsme nechali ležet na zemi a šli jsme k nedaleké skalní stěně do stínu podívat se na mapu, kudy půjdeme zpět. To jsme asi neměli.
Mezitím na louku přišly dvě pejskařky se dvěma psy nějakého většího plemene. A pejsci si začali hrát a honit se. A kde? Co čert nechtěl, lítali kolem našich batohů. Milé majitelky se zálibně kochaly, jak se jejich miláčkové krásně socializují a jak si roztomile hrají. Parťačka si dovolila tuto idylickou chvilku přerušit a houkla po těch ženských, co to má znamenat. Dámy nic. Do situace jsem se vložil já a zvýšeným hlasem jsem se zeptal, jestli je to normální. Proběhla slovní přestřelka mezi mnou a jednou z dam. Dověděl jsem se, že ani já a ani má parťačka nemáme rádi psy a že bychom se nad sebou měli zamyslet, že je přece normální, aby se pejsci vyběhali a vyřádili.
OK, madam možná měla pravdu, pejsci se asi taky chcou vylítat a socializovat se. Ale proč se musí socializovat u cizích věcí? Už jsem si v živých barvách představoval, jak se jeden z chlupáčků vyčůrá na jeden z batohů nebo jednu ze zrcadlovek.
Dáma zapomněla na jednu maličkost. Teda na víc maličkostí. Za á – svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda jiného. Pes nemá co otravovat cizí lidi. Za bé – na veřejném prostranství by pes měl být na vodítku a s košíkem. Hlavně v okamžiku, kdy je evidentně nevychovaný. Což byl náš případ.
Psi za to nemůžou. Ale majitelky – krásný příklad arogance a nevidění si do huby. My jsme byli ti špatní, že jsme si dovolili okřiknout něčí nevycválané čokly. Ale že dámy neví, jak se chovat na veřejnosti se psem, to už je nezajímá. Pejsek má právo si zalítat. Krásný příklad naší společnosti – plná huba práv, ale povinnosti opatrně zanedbáme.

Budu doufat, že takovýchto lidí je ve společnosti minimum a že se stav bude zlepšovat. Připadám si opravdu jako debil, když se snažím s ostatními lidmi vyjít bez konfliktů, které bych způsobil…

Reklamy

2 thoughts on “Zamyšlení nad dvěma příklady lidské arogance

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s