Jak sedm fotografů putovalo za sluníčkem.

Místo: zamlžená Olomouc

Osoby a obsazení:
– vypravěč a průvodce: doom007
– asistentka průvodce a hlídací pes demokracie: blueberry
– vážené dámy: Maryen, zelena.kacka
– vážení pánové: jiriko, Smita, VVerosta

Scénář a režie: Mlha a Sluníčko

Milé děti, chcete slyšet pohádku o hledání Sluníčka? Ano? Tak si hezky umyjte obrazovky, posaďte se a dávejte pozor. Začínáme.

Určitě všichni víte, že nejlepším přítelem fotografa je světlo a Sluníčko. A o Sluníčku je následující příběh, který se možná stal, možná nestal… posuďte sami.

Bylo – nebylo, v daleké zemi zvané Kocourkovská republika žilo – bylo sedm fotografů. Ano, sedm, jako těch trpaslíků v jiné pohádce. Jednoho krásného dne se rozhodli, že do starobylého města jménem Olomouc půjdou hledat Sluníčko. Jenže ouha, zlá čarodějnice Mlha se o jejich záměru dověděla a rozhodla se, že jim Sluníčko sebere a schová do svých šatů.

Obraz první: v hlavní roli mlha.

Naši hrdinové se v devět hodin ráno sešli na olomouckém vlakovém nádraží.
„Co budeme dělat? Zlá čarodějnice Mlha nám schovala Sluníčko,“ ptala se princezna Borůvka.
„Co by, projdeme městem a půjdeme Sluníčko hledat. Prohledáme všechny kouty a náměstíčka, podíváme se do domů a kostelů, určitě ho najdeme,“ odpověděl jí Průvodce. „A aby nám to hledání lépe šlo, mám tu s sebou kouzelnou placičku, moc chytrou placičku, která ví spoustu zajímavých věcí o všech zákoutích, kde budeme Sluníčko hledat. Ta nám určitě pomůže.“

(kouzelná placička)

I nasedli všichni do kouzelného kočáru bez koní, kterému místní říkají tramvaj a přespolní električka. Kočár je zavezl na první místo, kde začali své hledání – k chrámu sv. Václava na Václavské náměstí. Vystoupali krátký kopec na náměstíčko. Náměstí i s kostelem byly v moci zlé čarodějnice Mlhy. Průvodce poprvé vytáhl kouzelnou placičku a začal pronášet kouzelná slova, která jim měla pomoci v hledání ztraceného Sluníčka. Nic se nestalo, Sluníčko bylo dál schované hluboko v šedivých cárech šatů paní Mlhy.
Šest ze sedmi fotografů zmizelo v chrámu hledat Sluníčko v koutech a kryptách stavby, sedmý, Průvodce, zůstal venku a hledal Sluníčko na obloze. Neúspěšně. Pořídil přes 200 obrázků a na žádném z nich Sluníčko nebylo. Ani ostatní Sluníčko nenašli. Nebylo tam.

První neúspěch je ale neodradil. Opustili zamlžené náměstí a vydali se kolem Arcibiskupského paláce a Zbrojnice na Náměstí republiky. Mlha mohla Sluníčko schovat do Muzea, utopit v kašně nebo zamknout v kostele Panny Marie Sněžné.

Průvodce znovu vytáhl kouzelnou placičku a opět odříkával kouzelné formulky. Tentokrát se už něco začalo dít. Mlha udělala dva kroky zpět a Sluníčko opatrně vykukovalo. Zatím ale nebylo pořádně znát, kde vlastně je. Koupe se v kašně? Možná ano, tryskající voda byla mírně prosvětlená. Je zamčené v kostele? Nad jeho věžemi bylo několik opatrných paprsků.

Dveře kostela byly opravdu zamčené. Ano, Sluníčko je určitě uvnitř! Objevili jsme ho. Ale jak se dostat dovnitř? Nemáme klíč.

Kde se vzal, tu se vzal, za našimi hrdiny se z ničeho nic objevil kouzelný dědeček kostelník. Vysvětlili mu, že hledají Sluníčko a dědeček je pustil dovnitř.

Uvnitř ale Sluníčko nebylo. Viděli jen červené světélko kousek od oltáře. „Je to Sluníčko?“ ptala se Zelená Kačka.
„Není to sluníčko,“ odpověděl Průvodce. „Je to jenom věčné světlo. Sluníčko v kostele není.“

Poděkovali dědečkovi a šli pátrat dál. Venku zjistili, že kouzelná placička pomalu pracuje a Mlhu zahání stále dál.

Další místo na hledání byla kaple sv. Jana Sarkandra. Zde ale objevili jen kašnu Živá voda a zamčenou mříž. Uvnitř Sluníčko nebylo, z kaple nepronikal ani jediný zlatý paprsek. Museli hledat dál.

Došli ke kostelu sv. Michala. Placička jim poradila, aby zkusili hledat ve čtyřech kostelních věžích. Fotografové nejdříve důkladně prohledali chrámovou loď a tři hlavní věže. Z jejich oken šly nesmělé paprsky světla, Sluníčko tu možná někde je. Jenže fotografové jsou malí a věže vysoké. Rozhodli se proto vystoupat na zvonici. Tam budou Sluníčku blíž.

Kouzelná placička mezitím dál zaháněla Mlhu za brány města. Naši hrdinové vystoupali na věž a pohledem z okna zjistili, že Mlha utekla do okolních kopců a Sluníčko propustila na svobodu.

Obraz druhý: vedeni Sluníčkem

Vděčné Sluníčko odměnilo své osvoboditele a vedlo je na další cestě městem. Ukázalo jim historické kašny a dovedlo je k radnici právě v době poledne, kdy ožívá kouzelný radniční orloj.

Mlha se ale nevzdala a vyslala svého mocného spojence – skřítka jménem Hlad. Ten svedl naše hrdiny z cesty městem a zahnal je do pivnice Moritz. Zde je uvěznil a vyzval je k boji – pokud sní a vypijí všechno, co jim obsluha restaurace donese, budou volní.

Stateční fotografové se výzvy nezalekli a spořádali všechno, co jim protivníci přichystali, ať to byl polský baršč, tradiční česnečka a nebo kachní játra či řízek jako sloní ucho. Dokonce ani místní pivo pro ně nebylo překážkou. Do hodiny byli volní.

Sluníčko jim mezitím uteklo a našim fotografům nezbylo nic jiného, než ho jít opět hledat. I podruhé jim kouzelná placička poradila vystoupat na kostelní věž. Tentokrát to byla věž sv. Mořice.

Z ní uviděli, že oblohu pomalu ovládají mraky a Sluníčko před nimi ustoupilo do městských parků. Následovali ho.

V parcích jim Sluníčko ukázalo podzimní květiny, barevné stromy, místního kejklíře a rybníček s kačenami.

U rybníčku už bylo Sluníčko z celého toho utíkání unavené, poděkovalo hrdinům za záchranu a skulilo se do postýlky, kterou má na Západě za kouzelným kopcem Kosíř. A naši hrdinové se rovněž chystali domů. Opět nastoupili do kočáru bez koní a ten je dovezl zpět na olomoucké nádraží, kde celá výprava začala. Fotografové se rozloučili a rozjeli se každý domů zpracovat své zážitky a jít spát.

A vy, milé děti, běžte taky do postýlek. Dobrou noc a ať se vám zdá o dobrodružství se Sluníčkem.

Děkuji účastníkům za skvěle strávený den a na jaře na další akci zase na shledanou. Dobré světlo všem.

Na závěr malé self promo:

2013-10-27 – workshop olomouc – architektura a detail
2013-10-27 – workshop olomouc – lidé a street
Advertisements