Jak jsem naznačil v minulém postu, o víkendu jsme se jeli flákat. Proti původnímu plánu – pánské jízdě – jsme přibrali i mou hezčí polovičku. Ale pěkně popořádku.
Páteční výhledy na víkend nevypadaly vůbec špatně. Ojedinělé přeháňky, v noci ze soboty na neděli přechod nějaké frontičky, příznivé teploty. S Jardou jsme vyhodnotili situaci jako příznivou pro dvoudenní rekreační pobyt. A díky protažení akce na dva dny jsme vzali i Evču, která by za námi dojela vlakem – na jeden den nemělo cestování tam a zase zpět cenu.
V sobotu jsem vstal zase brzo. Před delšíma cestama prostě vstávám časně, nemůžu dospat. Aspon jsem se v klidu najedl a zkontroloval si nachystané věci. Proti původnímu plánu to ale chtělo teplejší oblečení – přece jenom bylo chladněji, než jsem počítal.
Vyjeli jsme kolem 8:30 po známé trase. Vítr prozatím příznivý, jede se solidně. Na hanácké rovině to pěkně odsýpá. První sranda přichází až u Kostelce u Holešova – zrovna tam probíhají žně, kombajn seče obilí, vedle tatrovka na zrno. A co lítá kolem? Plevy a bordel. Takže pěkně nadechnout a rychle projet. Bordel jsem ze sebe setřepával ještě v Luhačkách a pár plev mi zalezlo i pod dres, kde pěkně kousaly…
A další problémek – přišla mi SMS – Evča sice vzala fotoaparát, ale paměťovou kartu nechala ve čtečce. A záložní kartu v pouzdře nevozím, směšná kapacita 16 MB se moc neužije. Holt příště.
Kousek za vesnicí Zahnašovice, zhruba na půlce trasy, se cesta láme a z Hané se stává Zlínská vrchovina.
Pár kopečků je tam docela protivných – krátké prudké stojky. Největší sranda je mezi Zlínem – Malenovicemi, Zlínem – Salaší, Bohuslavicemi a Doubravami. Začíná to docela nenápadně už v obci, chvíli se decentně nastoupává kolem koupaliště se skluzavkou. Potom přijde zatáčka a velice solidní rampa horší než Praděd. Zatímco na Pradědu si můžu dovolit přecvakávat mezi jedničkou, dvojkou a trojkou, tady se musí to lámat pěkně za 39/25. Potom kopec zvolní, těsně před Salaší a v dědině opět přitvrdí. Na Salaši je vrchol celé cesty a následuje prudký sjezd do Bohuslavic. A zase pěkně nahoru. Takže draze nastoupané metry pěkně ztratíme a můžem je zas nastoupat znova. Nastoupává se až na Doubravy a pak se pozvolna sjíždí asi 15 km přes Biskupice k cíli. To už je odměna, ale i trest – to, co se na cestě tam sjíždí, se musí po cestě domů zas nastoupat a tohle stoupání je pěkně protivné. Na následujícím obrázku je pohled z vrchu nejprudšího klesání – nad Bohuslavicemi.
Úspěšně jsme dorazili na místo. Sraz byl u pramene Josef u stejnojmenného kostela. Potom přesun do Pozlovic na hotel Ogar. V celém okolí pravděpodobně nenajdete lepší kuchyni. Doporučím jejich Kyselicu a Valachovu kapsu. Před jídlem se ale stavte u pramene doktora Štastného – ten má kromě pozitivních účinků na dýchací potíže i další zajímavou funkci – pěkně po něm vyhládne 
Po obědě, který se protáhl přes dvě hodiny, jsme se ubytovali a vyrazili do města a do lázní na zevlovačku . Tuhle se zastavit, tamhle se podívat… hlavně žádný spěch. I na čajovnu došlo. U té se chvíli zastavím. Příjemné prostředí prvního patra rodinného domku, dobré čaje, dobrá obsluha. Ale čajovník má velice prapodivný vkus na výběr hudby. Jasně, je to jeho právo, ale hip hop, rap nebo poprock podle mě do čajovny nepatří. Možná jsem už starej, ale s touhle hudbou se docela špatně dělá nějaká čajová atmosféra.
V čajovně jsme strávili asi dvě hodiny. Nějaké vyklidnění se nedostavilo, tak jsme ten čas strávili hovorem “o ničem”. V sedm jsme se přesunuli zpět na Ogara. Večeře, sprcha a potom spočinutí u televize. Docela teplý slunečný den, velký kilometrový objem a plné břicho udělalo svoje. Prolezli jsme nabídku místní kabelovky a skončili u TV NOE – zrovna vysílali nějaké setkání křesťanů z Velehradu. Sice padaly srandičky na účet lidi “v bedně”, ale já v duchu přemítal, jak se někdo může stát věřícím. Já osobně na církev a náboženství obecně koukám dost skepticky… bůh podle mě neexistuje a církev je jenom mašina na peníze a obrovský divadýlko. Ale to je jenom můj názor.
Mezitím se pěkně setmělo a my se šli projít ven. Mírně se ochladilo, pofukoval větřík a my se vydali nad Pozlovice koukat na světýlka města a na hvězdy. Zjistili jsme, že je odemčený hřbitov, tak jsme si udělali “dobrodružství”. Zajímavé, chodit po hřbitově v noci. Pozlovický hřbitov je ale dost osvětlen, takže ta “pravá” atmosféra se nekonala.
Venku jsme pocourali asi hodinu a vrátili se zpět na pokoj. Spát se ještě nechtělo, tak na řadu přišla televize. TV NOE nahradila podstatně zemitější zábava – VIVA a Loveparade 2008. Na pódiu zrovna řádili Underworld. U nich se dobře usínalo.
V noci mě vzbudil déšť. Předpovědi nekecaly – přešla přeháňka. Nebo jich bylo víc? Ani nevím, kolikrát mě to vzbudilo. Ale krásně se vyčistil vzduch.
Ráno bylo teplé. Předpověď srážek se vyplnila, s teplotama se meteorologové sekli. Vypadalo to na dusný horký den. A taky jo. Vstali jsme asi v šest a do sedmi, kdy byla snídaně, jsme zas čučeli na Vivu. Loveparada pokračovala.
Zastavím se u ubytování na Ogaru a udělám jim neplacenou reklamu . Pokoj v pohodě, na recepci příjemná paní, kola uschována bez problémů, snídaně formou švédských stolů. Pohoda. Pokud se budete chtít ubytovat v Luhačkách nebo Pozlovicích, tak Ogar je dobrá volba.
Po snídani opět Loveparade. Nějak se nám nechce z hotelu – neděle, víkend končí, optimistické představy . Zrovna jede rozhovor s Arminem van Buurenem a s Paulem van Dykem. Zajímavá kombinace. S Arminem mluví moderátor anglicky, s Paulem zas německy. Zajímalo by mě, kdo v tom má hokej
Nedá se svítit, uklízíme pokoj, balíme se a odhlašujeme se. Evě jede vlak v poledne, takže se zas motáme po lázních. A zjišťujeme drobné problémy – pěkně se nám rozfoukalo. A je dusno. To bude cesta. Horko, protivítr a kopce hned na začátku. Už ted lituju svoje nohy.
Půl jedenácté, vedro k padnutí. Nedá se svítit, vyrážíme. Rád bych projel co nejvíc stoupání k Doubravám ještě v relativním chladu. Výstup na Salaš dá zabrat.
První polovina cesty na Doubravy je v klidu. Mírné stoupání, dá se valit. Ale za pár kilometrů máme po ptákách – silnice se láme, jedna stojka střídá druhou. A pořád fučí. Poslední v Doubravách a za nimi je obzvláště chutná. Naštěstí jsme schovaní mezi stromy a v dědině, takže to docela jde.
Sjezdík do Bohuslavic je v klidu. A nastává největší haluz celé cesty. Výstup na Salaš. Na pár stech metrech se tu dá nastoupat docela dost. Krpál začíná u kostela a končí někde ve 3/4 cesty na Salaš. S převodem 39/25 se to moc jet nedá. Chvíli to zkouším a pak vzdávám. Asi by se to dalo vylámat, ale za jakou cenu? Takže pěkně pěšo. Pokochejte se pohledem na tu rampu.
Solidni, ne? Ale výhled za tu námahu stojí. Akorát teda nevím, jestli je víc za trest to sjíždět nebo vyjíždět. Sjezd je nutno absolvovat opatrně, ať se vlezete do zatáček
Kousek za druhou zatáčkou se kopec mírní. Tam se dá nasednout a zas jet. Až na Salaš pak vede docela normální kopec.
Sjezd ze Salaše do Malenovic je taky pěknej. Není to tak prudký jako Salaš – Bohuslavice, ale jsou tam taky dvě pěkný zatáčky. I zde se většina srandy děje na pár stech metrech a brzdy dostávají pěkně zabrat. Obzvlášť do spodní zatáčky je občas problém se vejít.
Cesta se vlní, jeden kopec, druhý kopec, stojka, padák, stojka. Pořád fouká proti a nohy mírně prostestují. Už jsme v půlce, poslední větší sjezd a vítá nás Haná. Mimochodem, z cesty od Mysločovic jsou krásně vidět hostýnky.
Na Hané je vedro k padnutí. Teploměr ukazuje přes třicet a ten protivítr ani moc nechladí. Největší problém je mezi Rymicemi a Starou vsí – mírný kopeček je s protivětrem docela namáhavý – rychlost klesá na nějkých 17 k/h a docela se trápíme. A za Starou vsí to není o moc lepší. Haná nás nevítá zrovna pěkně.
Horko, horko, horko. Už se ani nechce. Poslední kilometry rychlost pomalu ale jistě klesá. Sakra, kde je to slibované ochlazení? Kde jsou ty odpolední přeháňky. Obloha je sice oblačná, ale kolem slunce moc mraků není. A když už nějakej je, tak malej.
Konečně Olomouc. Poslední kilometry a jsme doma. Sprcha a pak na chvíli postel. Nohy dostaly zabrat.
A na závěr mix pár fotek z minulého roku.
a nyní svůj výpadek malinko napravím. Nabízím dvě sady fotografií, zimní a jarní.
Tohle je můj svět 