Jak sedm fotografů putovalo za sluníčkem.

Místo: zamlžená Olomouc

Osoby a obsazení:
– vypravěč a průvodce: doom007
– asistentka průvodce a hlídací pes demokracie: blueberry
– vážené dámy: Maryen, zelena.kacka
– vážení pánové: jiriko, Smita, VVerosta

Scénář a režie: Mlha a Sluníčko

Milé děti, chcete slyšet pohádku o hledání Sluníčka? Ano? Tak si hezky umyjte obrazovky, posaďte se a dávejte pozor. Začínáme.

Určitě všichni víte, že nejlepším přítelem fotografa je světlo a Sluníčko. A o Sluníčku je následující příběh, který se možná stal, možná nestal… posuďte sami.

Bylo – nebylo, v daleké zemi zvané Kocourkovská republika žilo – bylo sedm fotografů. Ano, sedm, jako těch trpaslíků v jiné pohádce. Jednoho krásného dne se rozhodli, že do starobylého města jménem Olomouc půjdou hledat Sluníčko. Jenže ouha, zlá čarodějnice Mlha se o jejich záměru dověděla a rozhodla se, že jim Sluníčko sebere a schová do svých šatů.

Obraz první: v hlavní roli mlha.

Naši hrdinové se v devět hodin ráno sešli na olomouckém vlakovém nádraží.
„Co budeme dělat? Zlá čarodějnice Mlha nám schovala Sluníčko,“ ptala se princezna Borůvka.
„Co by, projdeme městem a půjdeme Sluníčko hledat. Prohledáme všechny kouty a náměstíčka, podíváme se do domů a kostelů, určitě ho najdeme,“ odpověděl jí Průvodce. „A aby nám to hledání lépe šlo, mám tu s sebou kouzelnou placičku, moc chytrou placičku, která ví spoustu zajímavých věcí o všech zákoutích, kde budeme Sluníčko hledat. Ta nám určitě pomůže.“

(kouzelná placička)

I nasedli všichni do kouzelného kočáru bez koní, kterému místní říkají tramvaj a přespolní električka. Kočár je zavezl na první místo, kde začali své hledání – k chrámu sv. Václava na Václavské náměstí. Vystoupali krátký kopec na náměstíčko. Náměstí i s kostelem byly v moci zlé čarodějnice Mlhy. Průvodce poprvé vytáhl kouzelnou placičku a začal pronášet kouzelná slova, která jim měla pomoci v hledání ztraceného Sluníčka. Nic se nestalo, Sluníčko bylo dál schované hluboko v šedivých cárech šatů paní Mlhy.
Šest ze sedmi fotografů zmizelo v chrámu hledat Sluníčko v koutech a kryptách stavby, sedmý, Průvodce, zůstal venku a hledal Sluníčko na obloze. Neúspěšně. Pořídil přes 200 obrázků a na žádném z nich Sluníčko nebylo. Ani ostatní Sluníčko nenašli. Nebylo tam.

První neúspěch je ale neodradil. Opustili zamlžené náměstí a vydali se kolem Arcibiskupského paláce a Zbrojnice na Náměstí republiky. Mlha mohla Sluníčko schovat do Muzea, utopit v kašně nebo zamknout v kostele Panny Marie Sněžné.

Průvodce znovu vytáhl kouzelnou placičku a opět odříkával kouzelné formulky. Tentokrát se už něco začalo dít. Mlha udělala dva kroky zpět a Sluníčko opatrně vykukovalo. Zatím ale nebylo pořádně znát, kde vlastně je. Koupe se v kašně? Možná ano, tryskající voda byla mírně prosvětlená. Je zamčené v kostele? Nad jeho věžemi bylo několik opatrných paprsků.

Dveře kostela byly opravdu zamčené. Ano, Sluníčko je určitě uvnitř! Objevili jsme ho. Ale jak se dostat dovnitř? Nemáme klíč.

Kde se vzal, tu se vzal, za našimi hrdiny se z ničeho nic objevil kouzelný dědeček kostelník. Vysvětlili mu, že hledají Sluníčko a dědeček je pustil dovnitř.

Uvnitř ale Sluníčko nebylo. Viděli jen červené světélko kousek od oltáře. „Je to Sluníčko?“ ptala se Zelená Kačka.
„Není to sluníčko,“ odpověděl Průvodce. „Je to jenom věčné světlo. Sluníčko v kostele není.“

Poděkovali dědečkovi a šli pátrat dál. Venku zjistili, že kouzelná placička pomalu pracuje a Mlhu zahání stále dál.

Další místo na hledání byla kaple sv. Jana Sarkandra. Zde ale objevili jen kašnu Živá voda a zamčenou mříž. Uvnitř Sluníčko nebylo, z kaple nepronikal ani jediný zlatý paprsek. Museli hledat dál.

Došli ke kostelu sv. Michala. Placička jim poradila, aby zkusili hledat ve čtyřech kostelních věžích. Fotografové nejdříve důkladně prohledali chrámovou loď a tři hlavní věže. Z jejich oken šly nesmělé paprsky světla, Sluníčko tu možná někde je. Jenže fotografové jsou malí a věže vysoké. Rozhodli se proto vystoupat na zvonici. Tam budou Sluníčku blíž.

Kouzelná placička mezitím dál zaháněla Mlhu za brány města. Naši hrdinové vystoupali na věž a pohledem z okna zjistili, že Mlha utekla do okolních kopců a Sluníčko propustila na svobodu.

Obraz druhý: vedeni Sluníčkem

Vděčné Sluníčko odměnilo své osvoboditele a vedlo je na další cestě městem. Ukázalo jim historické kašny a dovedlo je k radnici právě v době poledne, kdy ožívá kouzelný radniční orloj.

Mlha se ale nevzdala a vyslala svého mocného spojence – skřítka jménem Hlad. Ten svedl naše hrdiny z cesty městem a zahnal je do pivnice Moritz. Zde je uvěznil a vyzval je k boji – pokud sní a vypijí všechno, co jim obsluha restaurace donese, budou volní.

Stateční fotografové se výzvy nezalekli a spořádali všechno, co jim protivníci přichystali, ať to byl polský baršč, tradiční česnečka a nebo kachní játra či řízek jako sloní ucho. Dokonce ani místní pivo pro ně nebylo překážkou. Do hodiny byli volní.

Sluníčko jim mezitím uteklo a našim fotografům nezbylo nic jiného, než ho jít opět hledat. I podruhé jim kouzelná placička poradila vystoupat na kostelní věž. Tentokrát to byla věž sv. Mořice.

Z ní uviděli, že oblohu pomalu ovládají mraky a Sluníčko před nimi ustoupilo do městských parků. Následovali ho.

V parcích jim Sluníčko ukázalo podzimní květiny, barevné stromy, místního kejklíře a rybníček s kačenami.

U rybníčku už bylo Sluníčko z celého toho utíkání unavené, poděkovalo hrdinům za záchranu a skulilo se do postýlky, kterou má na Západě za kouzelným kopcem Kosíř. A naši hrdinové se rovněž chystali domů. Opět nastoupili do kočáru bez koní a ten je dovezl zpět na olomoucké nádraží, kde celá výprava začala. Fotografové se rozloučili a rozjeli se každý domů zpracovat své zážitky a jít spát.

A vy, milé děti, běžte taky do postýlek. Dobrou noc a ať se vám zdá o dobrodružství se Sluníčkem.

Děkuji účastníkům za skvěle strávený den a na jaře na další akci zase na shledanou. Dobré světlo všem.

Na závěr malé self promo:

2013-10-27 – workshop olomouc – architektura a detail
2013-10-27 – workshop olomouc – lidé a street
Advertisements

Expedice Orlice 2013

Po delší době další příspěvek, opět s fotografickou tématikou Veselý obličej.

Bylo nebylo, za devatero horami, devatero lesy a devatero řekami žila jedna krásná kněžna a ta to měla všude strašně daleko… cože? Aha, to je jiná pohádka. Ale jenom trochu jiná.
Tak znova. Za devatero horami, devatero lesy a devatero řekami žije jedna krásná kněžna a ta to má všude strašně daleko. Žije totiž kousek od polských hranic v podhůří Orlických hor. A tato kněžna si vzala na starost organizaci dalšího z řady fotografických mecheche (někdo tomu říká sraz, někdo vznešeně workshop, někdo turistika s fotoaparátem, někdo pokec…) skřítků obývajících komunitní server Fotorádce. Taškařici svolala do oblasti Vamberka, konkrétně do vesnice Potštejn, na zříceninu hradu a k říčce Divoká Orlice. Trasu navrhla po červené značce z Potštejna do vedlejších Litic kolem vody. Více viz mapka. Další řádky nabízí můj pohled na události příjemně stráveného dne.

Budím se kolem páté, cestovní horečka pracuje. Přestože mám do šesti čas, v posteli se mi ležet nechce a jdu si kontrolovat připravené věci a dochystat se. Na dnešní akci budu figurovat nejen jako jeden z účastníků, ale i jako hlavní aktér malého překvapení pro ostatní. Ze včerejška mám napůl sbalený batoh, ve kterém už odpočívají pomůcky, které budu k překvapení potřebovat. Už teď můžu prozradit, že díky těmto věcem jsem měl na rozdíl od ostatních celkem velký batoh Veselý obličej ale co by člověk neudělal pro ozvláštnění akce.

Sedmá se blíží, píšu SMS, že pomalu vyrážím. Sraz v Potštejně je v devět, z Olomouce mi cesta ty dvě hodinky zabere. Ať tam nedojedu na poslední chvíli. Jelikož předpovědi slibují zatažené chladnější počasí, mám nabalenou i bundu. Ale venku zatím svítí slunko z jasné modré oblohy. Asi se zatáhne později, co já vím.

Cestu mi zpříjemňuje svéhlavá navigace, která se mě snaží v oblasti kolem Moravské Třebové tahat bůhví jakými kozími stezkami místo co by mě vedle po hlavní cestě. Asi nějaká její libůstka.

Do Potštejna přijíždím bez větších úletů, pouze v kopci Mohelničáku trochu trápím svého dědečka automobila, když se snažím předjet dodávku pilotovanou polským řidičem – z nějakých důvodů jede asi 65 k/h, ale v okamžiku, když jsem se ho snažil předjet, tak přidal… poláci jsou prostě zlo.

8:50, navigace mi ukazuje, že mám zabočit doprava na parkoviště, kde je sraz. Parkoviště tam skutečně je, nikdo ho neukradl ani nepřestavěl na hytlermarket. Jenom by mě zajímalo, kde je to slibované ochlazení, zatím je horko jak prase. Bunda putuje do batohu, kde zůstane po celou dobu akce. I v tenkém roláku mi bude celý den dost horko. Ještě si přezout boty, z tenisek, ve kterých jsem řídil, do pohorek – celý týden pršelo a u řeky bude určitě mokro.

Mezitím vedle mě zastavuje další auto, přijeli Pražáci – Rampepurda s Alicí a s psékem. Zdravíme se, probíhá vzájemné představování… velice milí člověci to jsou. A než bys řekl švec, přijíždí i brněnská klika – Standa Souček a jeho kamarád z práce. Další třesení tlapkami, další představování, opět příjemní člověci. Dneska se mi to bude líbit. Takže se už čeká jenom na hlavní osobu celé taškařice, paní kněžnu Veselý obličej. Ta by měla dorazit mašinkou. Tak si pro ni jdeme na nádro. A jsme všeci. Vyrážíme na hrad a Standa uvažuje, jestli nás nevyšle jako průzkumný tým a sám nezůstane v hospodě. Jeho návrh je vetován, na hrad se vyškrábeme všichni. Žádné výjimky.

Zábava se rozjíždí, srandičky srandičky… výstup nám zabere pár minutek, pak už jenom zaplatit vlezné a počkat na slečnu průvodkyni, která zatím okopává skalku. Kněžna mizí zlobit místní kytičky, my ostatní zalézáme do stínu, vymýšlíme kraviny a pozorujeme příchozí lidi, kteří zjišťují, jestli je hrad restaurovaný – hledají restauraci nebo aspoň stánek s pivem. V kravinách pokračujeme i při výkladu. Slečna průvodkyně vykládá velké skupině tůristů, kteří dorazili s námi, a my se snažíme moc ji nezlobit. Zatímco turisti naslouchají výkladu, fotografové si dělají svoje. Prohlídku nám zpříjemní stádo černých koz, které mají na hradě trvalé bydliště.

Co jde nahoru, musí také dolů. I my scházíme zpět do vesnice, míříme k vodě. Horko je tedy solidní, o tom žádná. Potím se jak dveře od chlíva :). V lese snad bude líp.

Přicházíme k vodě a s kněžnou začínáme trochu naznačovat, jaké překvapení čeká na ostatní. Zatím tápou. A necháváme je koumat, co jsme si to nachystali.

Ideální místo nacházíme asi v půlce cesty na Litice. Tam zastavujeme u vody a odtajňujeme náš plán – akce se zúčastňuju nejen jako fotograf, ale také jako čajovník – nachystali jsme si skoro nefalšovaný čajový obřad, kněžna pro tuto příležitost pořídila šest malých čajových misek, které nechala opatřit drobnou malbou připomínající dnešní den. Tím vznikla improvizovaná gong-fu sada – proti opravdové sadě nám chyběla pouze konvička, kterou jsem nahradil svým cestovním zhongem. Takže vážení, včera jsme vám nekecali – opravdu jste absolvovali čajový obřad.

Obřad u vody byl velice příjemný. Kromě čaje jsme měli možnost pozorovat i pár kachen sedících na kameni ve vodě a pséka, kterého kachny provokovaly. Na místě setrváváme asi hodinu, ta utíká rychleji než voda v řece. Po pátém nálevu se zase zvedáme a dáváme se na další cestu.

Výprava se trochu trhá, Standa se důvěrně seznamuje s blátem po dešti poté, co mu na něm ujede noha. Gravitace je bezcitná potvora, klidně stáhne k zemi i umělce.

Všechno musí bohužel jednou skončit. I my přicházíme do Litic. Před námi je už jenom oběd, cesta na vlak a odjezd. S Pražáky se loučím už v restauraci, snažím se chytit vlak, kterým bych se kloudně dostal zpět k autu – další jede až za dvě hodiny. Brněnská klika s kněžnou jedou do Letohradu, kde mají Brňáci asi hodinu čas, než jim jede další spoj na Brnisko. Dohodli jsme se, že je v Letohradě odchytím a počkám s nimi.

A z Letohradu už hurá domů. Lanškroun, Zábřeh, Uničov a po pár objížďkách přijíždím do Olomouce.

Děcka, ještě jednou díky za skvěle strávený den. Příště zas, těším se.

Pokud jste dočetli až sem, nabízím mou galerii z akce.

2013-06-29 – Expedice Orlice

Zima a jaro obrazem

Nebojte, žiju, jenom jsem zas nějak dlabal na blogování Veselý obličej a nyní svůj výpadek malinko napravím. Nabízím dvě sady fotografií, zimní a jarní.

Zimní sada je z třídenního výletu do Jeseníků, na Praděd. Tam jsme zažili všechny možné typy počasí, od krásné modré oblohy a bezvětří až po vánici, mráz –20 a vítr 72 km/h.

První album ze sady je nafocené dopoledne a odpoledne druhého dne, kdy se dalo aspon trochu vyjít ven. Odpoledne se počasí zlepšilo a tak jsme vyšli směrem na Švýcárnu a Kamzíka.

2013-03-16 – Praděd v mracích

Druhé album vzniklo ve stejný den – počasí přálo, mraky klesly a tak jsme vyrazili na západovky.

2013-03-16 – západ na Pradědu

Třetí album je z východu slunce a ranní procházky na Ovčárnu

2013-03-17 – východ slunce a ráno na Pradědu

Tolik zima, která nás naštěstí opustila. A nyní slíbené jaro. Jako každý rok jsem vyrazil zlobit koniklece do Strejčkova lomu a Vápenic.

První album jsou moje klasické detaily…

2013-04-08 – Koniklece ve Strejčkově lomu

Druhé album jsou pokusy s makro objektivem. Něco se povedlo, něco ne…

2013-04-09 – Strejčkův lom, nejen makro

Třetí album je z Vápenic. Tentokrát jsem ale nenarazil na bílou specialitku…

2013-04-13 – Vápenice pod Kosířem

A konečně čtvrté jarní album. Teplý večer přilákal do Vápenic paraglidisty a ti si užívali vzdušné proudy i pozornost kamery…

2013-04-14 – O létání

Nedělní MTB Hostýnky

Babí léto v plném proudu, je čas zas mrknout do terénu…

Vyjeli jsme, viděli jsme, pobavili jsme se… v terénu bylo příjemně, ani prašné sucho, ani protivné mokro… trasa byla náročná tak akorát, abych to se svou terénní neschopností zvládl, prostě pohoda.

Trasa je k vidění zde: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=104688 – mi to dalo jenom 30 km, ve stoupání na Klapínov se mi nepříjemně ozvalo koleno, tak jsem to nechtěl moc hrotit a zatímco zbytek bandy pokračoval na Tesák, já na ně čekal na sluníčku.

Fotky: kolega Plevka je má tady: http://plevka.rajce.idnes.cz/Hostynky_s_klukama_z_BF/
Slavoš: http://slavosjos.rajce.idnes.cz/Hostynky_22.09.2012/
Stanček jich udělal pouze pár: https://plus.google.com/photos/103041484254278138198/albums/5791686856037040929

a moje:

2012-09-23 – Hostýnky s klukama z B-F

Letní jesenická hřebenovka

Bylo nebylo, Doom se rozhodl oprášit umění chodit pěšky dál než do obchodu nebo k mamince a s panem Dejnou vyrazili na delší pěší túru do nejvyšších moravských hor – do Jeseníků.

Ráno vzali Dejnovu felinu, sedli do ní a vydali se směrem na sedlo Skřítek, kde započali dobrodružnou výpravu po hřebeni. Vyškrábali se lesem na Ztracené skály, z nich přes Pecný na Jelení hřbet a přes Velký Máj došli až na Vysokou holi. Nad Petrovými kameny se otočili, došli zpět k Jelení studánce, po malebném chodníčku pokračovali k vyhořelé chatě Alfrédka a od ní se po dost fádní šotolinové cestě vrátili zpět na Skřítka. Trvalo jim to celou pracovní dobu Veselý obličej (8,5 hodiny), ušli 27 km, nafotili asi 350 snímků. A z nich vám teď nabízí ty nejlepší.

2012-06-23 – hřeben Jeseníků

Jaro 2012–v hlavní roli koniklec

Zima je definitivně v tahu. Trvalo to jako obvykle dlouho, ale dočkali jsme se.

Posledních pár dní jsem strávil lovem kvítek. Jako každý rok, i letos jsem navštívil Strejčkův lom a Vápenice pod Kosířem. I letos se tu budili jedni z prvních poslů jara – koniklece. Takže pro mě bylo bezmála povinností vyjet dokumentovat. A o výsledky se teď podělím.

První album vzniklo skoro náhodou – původně jsem plánoval do lomu zajet jenom nalehko, bez focení. Naštěstí jsem to neudělal.

2012-03-17 – jaro klepe na Strejčkův lom

U druhého alba mi trochu nevyšlo plánování – přijeli jsme o chvilku později, než by bylo záhodno.

2012-03-21 – jaro vstupuje do Strejčkova lomu

U prvních Vápenic mě zradilo počasí. Ten den byl dost protivný opar způsobující nepříjemné intenzivní difúzní světlo – obloha byla jeden velký přepal. A jak na potvoru mi chvilku po příjezdu do Slatinek zalezlo slunko za mraky.

2012-03-22 – koniklece ve Vápenicích

Druhé Vápenice už byly lepší. Opar se trochu zmírnil, takže přepaly nebyly tak děsné. Sice pořád byly, ale dá se s tím žít. K úplnému štěstí už mi chybí jenom zlatavé večerní světlo – jenže ten den jsme potřeboval zvládnout focení na dvou místech a Vápenice byly vybrány jako první lokalita.

2012-03-24 – koniklece ve Vápenicích vol. 2

Z Vápenic jsme přejeli do Strejčkova lomu na finální focení. Světlo už se uklidnilo, opar skoro zmizel, takže poslední snímky se celkem povedly.

2012-03-24 – jarní Strejčkův lom

A jako bonus přidám další jarní alba.

2012-03-10 – pod Kosířem černobíle i barevně
2012-03-15 – podvečerní Poděbrady
2011-03-18 – opět Kosíř

Na skok nad inverzi–Praděd nad mraky

Ta inverze mi už opravdu intenzivně leze krkem. O to víc jsem uvítal Stančekovu snahu vytáhnout paty z Hané a mrknout se někam výš, nad mraky, na sluníčko.

Staňa měl geniální nápad – zajet si na Praděd na východ slunce. To mě okamžitě nadchlo. Tak moc, že jsem se donutil vstát ve čtyři ráno, v pět sednout k němu do auta a vyrazit směr Jeseníky.

Staňa vzal i dceru, která nám dělala milou společnost a stala se hnacím motorem celé akce, bo nás pořád někam hnala. A utahat ji bylo nemožné.

Nabízím “pár” fotek z celého dne. Východ, malou tůru na hřeben, cestu zpět a západ slunce.