Po delší době další příspěvek, opět s fotografickou tématikou 
.
Bylo nebylo, za devatero horami, devatero lesy a devatero řekami žila jedna krásná kněžna a ta to měla všude strašně daleko… cože? Aha, to je jiná pohádka. Ale jenom trochu jiná.
Tak znova. Za devatero horami, devatero lesy a devatero řekami žije jedna krásná kněžna a ta to má všude strašně daleko. Žije totiž kousek od polských hranic v podhůří Orlických hor. A tato kněžna si vzala na starost organizaci dalšího z řady fotografických mecheche (někdo tomu říká sraz, někdo vznešeně workshop, někdo turistika s fotoaparátem, někdo pokec…) skřítků obývajících komunitní server Fotorádce. Taškařici svolala do oblasti Vamberka, konkrétně do vesnice Potštejn, na zříceninu hradu a k říčce Divoká Orlice. Trasu navrhla po červené značce z Potštejna do vedlejších Litic kolem vody. Více viz mapka. Další řádky nabízí můj pohled na události příjemně stráveného dne.
Budím se kolem páté, cestovní horečka pracuje. Přestože mám do šesti čas, v posteli se mi ležet nechce a jdu si kontrolovat připravené věci a dochystat se. Na dnešní akci budu figurovat nejen jako jeden z účastníků, ale i jako hlavní aktér malého překvapení pro ostatní. Ze včerejška mám napůl sbalený batoh, ve kterém už odpočívají pomůcky, které budu k překvapení potřebovat. Už teď můžu prozradit, že díky těmto věcem jsem měl na rozdíl od ostatních celkem velký batoh ale co by člověk neudělal pro ozvláštnění akce.
Sedmá se blíží, píšu SMS, že pomalu vyrážím. Sraz v Potštejně je v devět, z Olomouce mi cesta ty dvě hodinky zabere. Ať tam nedojedu na poslední chvíli. Jelikož předpovědi slibují zatažené chladnější počasí, mám nabalenou i bundu. Ale venku zatím svítí slunko z jasné modré oblohy. Asi se zatáhne později, co já vím.
Cestu mi zpříjemňuje svéhlavá navigace, která se mě snaží v oblasti kolem Moravské Třebové tahat bůhví jakými kozími stezkami místo co by mě vedle po hlavní cestě. Asi nějaká její libůstka.
Do Potštejna přijíždím bez větších úletů, pouze v kopci Mohelničáku trochu trápím svého dědečka automobila, když se snažím předjet dodávku pilotovanou polským řidičem – z nějakých důvodů jede asi 65 k/h, ale v okamžiku, když jsem se ho snažil předjet, tak přidal… poláci jsou prostě zlo.
8:50, navigace mi ukazuje, že mám zabočit doprava na parkoviště, kde je sraz. Parkoviště tam skutečně je, nikdo ho neukradl ani nepřestavěl na hytlermarket. Jenom by mě zajímalo, kde je to slibované ochlazení, zatím je horko jak prase. Bunda putuje do batohu, kde zůstane po celou dobu akce. I v tenkém roláku mi bude celý den dost horko. Ještě si přezout boty, z tenisek, ve kterých jsem řídil, do pohorek – celý týden pršelo a u řeky bude určitě mokro.
Mezitím vedle mě zastavuje další auto, přijeli Pražáci – Rampepurda s Alicí a s psékem. Zdravíme se, probíhá vzájemné představování… velice milí člověci to jsou. A než bys řekl švec, přijíždí i brněnská klika – Standa Souček a jeho kamarád z práce. Další třesení tlapkami, další představování, opět příjemní člověci. Dneska se mi to bude líbit. Takže se už čeká jenom na hlavní osobu celé taškařice, paní kněžnu . Ta by měla dorazit mašinkou. Tak si pro ni jdeme na nádro. A jsme všeci. Vyrážíme na hrad a Standa uvažuje, jestli nás nevyšle jako průzkumný tým a sám nezůstane v hospodě. Jeho návrh je vetován, na hrad se vyškrábeme všichni. Žádné výjimky.
Zábava se rozjíždí, srandičky srandičky… výstup nám zabere pár minutek, pak už jenom zaplatit vlezné a počkat na slečnu průvodkyni, která zatím okopává skalku. Kněžna mizí zlobit místní kytičky, my ostatní zalézáme do stínu, vymýšlíme kraviny a pozorujeme příchozí lidi, kteří zjišťují, jestli je hrad restaurovaný – hledají restauraci nebo aspoň stánek s pivem. V kravinách pokračujeme i při výkladu. Slečna průvodkyně vykládá velké skupině tůristů, kteří dorazili s námi, a my se snažíme moc ji nezlobit. Zatímco turisti naslouchají výkladu, fotografové si dělají svoje. Prohlídku nám zpříjemní stádo černých koz, které mají na hradě trvalé bydliště.
Co jde nahoru, musí také dolů. I my scházíme zpět do vesnice, míříme k vodě. Horko je tedy solidní, o tom žádná. Potím se jak dveře od chlíva :). V lese snad bude líp.
Přicházíme k vodě a s kněžnou začínáme trochu naznačovat, jaké překvapení čeká na ostatní. Zatím tápou. A necháváme je koumat, co jsme si to nachystali.
Ideální místo nacházíme asi v půlce cesty na Litice. Tam zastavujeme u vody a odtajňujeme náš plán – akce se zúčastňuju nejen jako fotograf, ale také jako čajovník – nachystali jsme si skoro nefalšovaný čajový obřad, kněžna pro tuto příležitost pořídila šest malých čajových misek, které nechala opatřit drobnou malbou připomínající dnešní den. Tím vznikla improvizovaná gong-fu sada – proti opravdové sadě nám chyběla pouze konvička, kterou jsem nahradil svým cestovním zhongem. Takže vážení, včera jsme vám nekecali – opravdu jste absolvovali čajový obřad.
Obřad u vody byl velice příjemný. Kromě čaje jsme měli možnost pozorovat i pár kachen sedících na kameni ve vodě a pséka, kterého kachny provokovaly. Na místě setrváváme asi hodinu, ta utíká rychleji než voda v řece. Po pátém nálevu se zase zvedáme a dáváme se na další cestu.
Výprava se trochu trhá, Standa se důvěrně seznamuje s blátem po dešti poté, co mu na něm ujede noha. Gravitace je bezcitná potvora, klidně stáhne k zemi i umělce.
Všechno musí bohužel jednou skončit. I my přicházíme do Litic. Před námi je už jenom oběd, cesta na vlak a odjezd. S Pražáky se loučím už v restauraci, snažím se chytit vlak, kterým bych se kloudně dostal zpět k autu – další jede až za dvě hodiny. Brněnská klika s kněžnou jedou do Letohradu, kde mají Brňáci asi hodinu čas, než jim jede další spoj na Brnisko. Dohodli jsme se, že je v Letohradě odchytím a počkám s nimi.
A z Letohradu už hurá domů. Lanškroun, Zábřeh, Uničov a po pár objížďkách přijíždím do Olomouce.
Děcka, ještě jednou díky za skvěle strávený den. Příště zas, těším se.
Pokud jste dočetli až sem, nabízím mou galerii z akce.
 |
| 2013-06-29 – Expedice Orlice |
Tohle je můj svět 