Zamyšlení nad dvěma příklady lidské arogance

Ach jo. Buď jsem divný já a nebo je divný svět. Co je správně?

Bylo nebylo. Teda ono to bylo. Na prodloužený víkend jsme se s kamarádkou domluvili, že si uděláme vélet na Pálavu. Počasí vyšlo, Pálava pálila, sluníčko sluníčkovalo. A blbci měli malé rojení.

Příběh číslo 1 – příslušnice PSVB v Pavlově.
Příjezd do Pavlova jsme měli ve čtvrtek 8.5. Ten den se zrovna v Pavlově konal běžecký závod kolem Pálavy. A tento závod se nám postaral o malé zvýšení hladiny adrenalinu.
Do Pavlova jsme přijeli po hlavní cestě kolem vody od Milovic. Kde se vzali, tu se vzali, na křižovatce v Pavlově stáli lidé v reflexních vestách vyzbrojení plácačkami a zastavili nás. Bez vysvětlení. Na naší straně stála zády k nám výhrůžně vyhlížející dáma neurčitého věku, která nám mávala před oknem červeným terčíkem. Nějak se neobtěžovala sdělit nám, wassup mén. Parťačka stáhla okno a zeptala se oné madam, co se děje. Dáma odsekla, že nás nemůže pustit bo běžecký závod. A dál se s námi nevybavovala. Parťačka se jí po malé chvilce ptala, jak dlouho to bude trvat. Madam bohorovně odsekla, že tak dvě hodiny, protože běží pět set lidí. A zas nezájem a ukazovala nám svá široká záda. Na to jí bylo sděleno, že my máme v Pavlově ubytování a svoje plány. To madam nezajímalo – prý nás tam prostě nemůže pustit, abychom někoho nepřejeli. Asi jsme vypadali jako idioti, co si chtějí s účastníky závodu hrát Carmageddon.
Mně v tu chvíli ruplo v bedně, mrkl jsem na displej navigace, jestli tam není náhradní trasa, po které by se dalo přijet k penzionu. Trasu jsem našel, tak jsem vyrazil kupředu, baba nebaba, abych otočil vůz a opustil křižovatku, kde jsme byli v pasti. Baba koukala, co jsme to za odvážlivce, já jsem se elegantně otočil a zmizel jsem v prachu. Chlápek, který hlídal druhou stranu křižovatky, po nás cosi řval, nicméně to mě jaksi nezajímalo.
Ano, udělal jsem prasárnu. Jsem si vědom, že jsem jako správná ovce měl čekat, dokud nás ona důležitá stará pixla nepustí. Projevil jsem občanskou neposlušnost.
Je vina na mé straně? Nemyslím si to. Základní problém vidím na straně organizátora závodu.
1) nezajistili žádné značení informující o uzávěře křižovatky a hlavní pavlovské ulice a značení objízdné trasy. Vnímám to jako čirý amatérismus.
2) proč organizátor postavil na důležitou křižovatku lidi, kteří mají vychování řeznického psa? Když už, organizátor měl řízením dopravy pověřit někoho, kdo má komunikační schopnosti žáka obecné školy – člověka, který hostům Pavlova, kteří bezradně stojí a neví, proč je někdo zastavil, vysvětlí situaci, zeptá se, kam dotyční nešťastníci jedou a sám od sebe jim vysvětlí, kudy se tam dostat, aniž by narušovali průběh veledůležité sportovní akce kolem kupy hnoje. Kdyby nám baba slušně vysvětlila, o co jde a kudy tudy cestička, jednal bych jinak. Kdo seje vítr, sklidí bouři a kdo jedná arogantně, ten se dočká stejně arogantní reakce.

Příběh číslo 2 – pejskaři a pejsánci a batohy.
Je slunečné odpoledne, louka pod Sirotčím hrádkem u Klentnice je krásně krásně vyhřátá.
S parťačkou jsme si tam odložili batohy a foto výbavu, na chvilku jsme si lehli na slunko, abychom nechali odpočinout unavené nohy. A potom jsme udělali kardinální chybu.
Zvedli jsme se, batohy jsme nechali ležet na zemi a šli jsme k nedaleké skalní stěně do stínu podívat se na mapu, kudy půjdeme zpět. To jsme asi neměli.
Mezitím na louku přišly dvě pejskařky se dvěma psy nějakého většího plemene. A pejsci si začali hrát a honit se. A kde? Co čert nechtěl, lítali kolem našich batohů. Milé majitelky se zálibně kochaly, jak se jejich miláčkové krásně socializují a jak si roztomile hrají. Parťačka si dovolila tuto idylickou chvilku přerušit a houkla po těch ženských, co to má znamenat. Dámy nic. Do situace jsem se vložil já a zvýšeným hlasem jsem se zeptal, jestli je to normální. Proběhla slovní přestřelka mezi mnou a jednou z dam. Dověděl jsem se, že ani já a ani má parťačka nemáme rádi psy a že bychom se nad sebou měli zamyslet, že je přece normální, aby se pejsci vyběhali a vyřádili.
OK, madam možná měla pravdu, pejsci se asi taky chcou vylítat a socializovat se. Ale proč se musí socializovat u cizích věcí? Už jsem si v živých barvách představoval, jak se jeden z chlupáčků vyčůrá na jeden z batohů nebo jednu ze zrcadlovek.
Dáma zapomněla na jednu maličkost. Teda na víc maličkostí. Za á – svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda jiného. Pes nemá co otravovat cizí lidi. Za bé – na veřejném prostranství by pes měl být na vodítku a s košíkem. Hlavně v okamžiku, kdy je evidentně nevychovaný. Což byl náš případ.
Psi za to nemůžou. Ale majitelky – krásný příklad arogance a nevidění si do huby. My jsme byli ti špatní, že jsme si dovolili okřiknout něčí nevycválané čokly. Ale že dámy neví, jak se chovat na veřejnosti se psem, to už je nezajímá. Pejsek má právo si zalítat. Krásný příklad naší společnosti – plná huba práv, ale povinnosti opatrně zanedbáme.

Budu doufat, že takovýchto lidí je ve společnosti minimum a že se stav bude zlepšovat. Připadám si opravdu jako debil, když se snažím s ostatními lidmi vyjít bez konfliktů, které bych způsobil…

Advertisements

Jak sedm fotografů putovalo za sluníčkem.

Místo: zamlžená Olomouc

Osoby a obsazení:
– vypravěč a průvodce: doom007
– asistentka průvodce a hlídací pes demokracie: blueberry
– vážené dámy: Maryen, zelena.kacka
– vážení pánové: jiriko, Smita, VVerosta

Scénář a režie: Mlha a Sluníčko

Milé děti, chcete slyšet pohádku o hledání Sluníčka? Ano? Tak si hezky umyjte obrazovky, posaďte se a dávejte pozor. Začínáme.

Určitě všichni víte, že nejlepším přítelem fotografa je světlo a Sluníčko. A o Sluníčku je následující příběh, který se možná stal, možná nestal… posuďte sami.

Bylo – nebylo, v daleké zemi zvané Kocourkovská republika žilo – bylo sedm fotografů. Ano, sedm, jako těch trpaslíků v jiné pohádce. Jednoho krásného dne se rozhodli, že do starobylého města jménem Olomouc půjdou hledat Sluníčko. Jenže ouha, zlá čarodějnice Mlha se o jejich záměru dověděla a rozhodla se, že jim Sluníčko sebere a schová do svých šatů.

Obraz první: v hlavní roli mlha.

Naši hrdinové se v devět hodin ráno sešli na olomouckém vlakovém nádraží.
„Co budeme dělat? Zlá čarodějnice Mlha nám schovala Sluníčko,“ ptala se princezna Borůvka.
„Co by, projdeme městem a půjdeme Sluníčko hledat. Prohledáme všechny kouty a náměstíčka, podíváme se do domů a kostelů, určitě ho najdeme,“ odpověděl jí Průvodce. „A aby nám to hledání lépe šlo, mám tu s sebou kouzelnou placičku, moc chytrou placičku, která ví spoustu zajímavých věcí o všech zákoutích, kde budeme Sluníčko hledat. Ta nám určitě pomůže.“

(kouzelná placička)

I nasedli všichni do kouzelného kočáru bez koní, kterému místní říkají tramvaj a přespolní električka. Kočár je zavezl na první místo, kde začali své hledání – k chrámu sv. Václava na Václavské náměstí. Vystoupali krátký kopec na náměstíčko. Náměstí i s kostelem byly v moci zlé čarodějnice Mlhy. Průvodce poprvé vytáhl kouzelnou placičku a začal pronášet kouzelná slova, která jim měla pomoci v hledání ztraceného Sluníčka. Nic se nestalo, Sluníčko bylo dál schované hluboko v šedivých cárech šatů paní Mlhy.
Šest ze sedmi fotografů zmizelo v chrámu hledat Sluníčko v koutech a kryptách stavby, sedmý, Průvodce, zůstal venku a hledal Sluníčko na obloze. Neúspěšně. Pořídil přes 200 obrázků a na žádném z nich Sluníčko nebylo. Ani ostatní Sluníčko nenašli. Nebylo tam.

První neúspěch je ale neodradil. Opustili zamlžené náměstí a vydali se kolem Arcibiskupského paláce a Zbrojnice na Náměstí republiky. Mlha mohla Sluníčko schovat do Muzea, utopit v kašně nebo zamknout v kostele Panny Marie Sněžné.

Průvodce znovu vytáhl kouzelnou placičku a opět odříkával kouzelné formulky. Tentokrát se už něco začalo dít. Mlha udělala dva kroky zpět a Sluníčko opatrně vykukovalo. Zatím ale nebylo pořádně znát, kde vlastně je. Koupe se v kašně? Možná ano, tryskající voda byla mírně prosvětlená. Je zamčené v kostele? Nad jeho věžemi bylo několik opatrných paprsků.

Dveře kostela byly opravdu zamčené. Ano, Sluníčko je určitě uvnitř! Objevili jsme ho. Ale jak se dostat dovnitř? Nemáme klíč.

Kde se vzal, tu se vzal, za našimi hrdiny se z ničeho nic objevil kouzelný dědeček kostelník. Vysvětlili mu, že hledají Sluníčko a dědeček je pustil dovnitř.

Uvnitř ale Sluníčko nebylo. Viděli jen červené světélko kousek od oltáře. „Je to Sluníčko?“ ptala se Zelená Kačka.
„Není to sluníčko,“ odpověděl Průvodce. „Je to jenom věčné světlo. Sluníčko v kostele není.“

Poděkovali dědečkovi a šli pátrat dál. Venku zjistili, že kouzelná placička pomalu pracuje a Mlhu zahání stále dál.

Další místo na hledání byla kaple sv. Jana Sarkandra. Zde ale objevili jen kašnu Živá voda a zamčenou mříž. Uvnitř Sluníčko nebylo, z kaple nepronikal ani jediný zlatý paprsek. Museli hledat dál.

Došli ke kostelu sv. Michala. Placička jim poradila, aby zkusili hledat ve čtyřech kostelních věžích. Fotografové nejdříve důkladně prohledali chrámovou loď a tři hlavní věže. Z jejich oken šly nesmělé paprsky světla, Sluníčko tu možná někde je. Jenže fotografové jsou malí a věže vysoké. Rozhodli se proto vystoupat na zvonici. Tam budou Sluníčku blíž.

Kouzelná placička mezitím dál zaháněla Mlhu za brány města. Naši hrdinové vystoupali na věž a pohledem z okna zjistili, že Mlha utekla do okolních kopců a Sluníčko propustila na svobodu.

Obraz druhý: vedeni Sluníčkem

Vděčné Sluníčko odměnilo své osvoboditele a vedlo je na další cestě městem. Ukázalo jim historické kašny a dovedlo je k radnici právě v době poledne, kdy ožívá kouzelný radniční orloj.

Mlha se ale nevzdala a vyslala svého mocného spojence – skřítka jménem Hlad. Ten svedl naše hrdiny z cesty městem a zahnal je do pivnice Moritz. Zde je uvěznil a vyzval je k boji – pokud sní a vypijí všechno, co jim obsluha restaurace donese, budou volní.

Stateční fotografové se výzvy nezalekli a spořádali všechno, co jim protivníci přichystali, ať to byl polský baršč, tradiční česnečka a nebo kachní játra či řízek jako sloní ucho. Dokonce ani místní pivo pro ně nebylo překážkou. Do hodiny byli volní.

Sluníčko jim mezitím uteklo a našim fotografům nezbylo nic jiného, než ho jít opět hledat. I podruhé jim kouzelná placička poradila vystoupat na kostelní věž. Tentokrát to byla věž sv. Mořice.

Z ní uviděli, že oblohu pomalu ovládají mraky a Sluníčko před nimi ustoupilo do městských parků. Následovali ho.

V parcích jim Sluníčko ukázalo podzimní květiny, barevné stromy, místního kejklíře a rybníček s kačenami.

U rybníčku už bylo Sluníčko z celého toho utíkání unavené, poděkovalo hrdinům za záchranu a skulilo se do postýlky, kterou má na Západě za kouzelným kopcem Kosíř. A naši hrdinové se rovněž chystali domů. Opět nastoupili do kočáru bez koní a ten je dovezl zpět na olomoucké nádraží, kde celá výprava začala. Fotografové se rozloučili a rozjeli se každý domů zpracovat své zážitky a jít spát.

A vy, milé děti, běžte taky do postýlek. Dobrou noc a ať se vám zdá o dobrodružství se Sluníčkem.

Děkuji účastníkům za skvěle strávený den a na jaře na další akci zase na shledanou. Dobré světlo všem.

Na závěr malé self promo:

2013-10-27 – workshop olomouc – architektura a detail
2013-10-27 – workshop olomouc – lidé a street

Eskalace lidské blbosti

Nevím, jestli je to mnou nebo okolím, ale mám pocit, jako by se mi v životě množili pitomci Veselý obličej. Následující epizodka je asi tou poslední kapkou, která mě donutila si ublognout…

Přibližně od roku 2008 mi dělal společnost telefon SE W910i. Elegantní stylový vysouvák, designově se soňákům povedl. Jenže, jak je dobrým zvykem v naší konzumní společnosti, vývojáři do něj zapracovali oblíbenou vyfikundaci jménem Kurvítko. V našem případě jde o systémový konektor. Ten byl pravděpodobně navržen inženýrem, který se ten den vzpamatovával z opice nebo drogového opojení. Nic moc nevydrží. Ten můj vydržel 3 roky, ke konci třetího roku začaly zlobit kontakty. Při používání chytré handsfree, která uměla z kabelu ovládat přehrávač, vypadával zvuk. To byl první kontakt s pitomci v této kauze. Inženýři…

Překlepal jsem to asi rok a v zimě 2011/12 jsem telefon hodil do servisu, aby mi milý konektor vyměnili. Trvalo jim to celkem dlouho, přestože podle svých slov měli mít náhradní skladem, tak ho skladem neměli a museli ho objednat. Druhý kontakt s pitomci.

Milý telefon se vrátil z opravy, nějakou dobu sekal dobrotu a pak začala HF při přehrávání hudby opět vypadávat. A nešel mikrofon. Myslel jsem, že HF je poškozená, podezíral jsem prasklý kabel, protože konektor byl přece měněný odborníky. Tak jsem pořídil jiný model HF sady. Jenže ta vypadávala taky. Sice méně často, ale vypadávala.
Díky mé blbosti jsem ale ztratil papírek od opravy, tak jsem nemohl jít milému servisu hodit opravu na hlavu. Nicméně jsem zjistil, že konektor se nějak viklá. Mezeru mezi tělem telefonu a konektorem jsem vyložil kouskem laminovací fólie, aby se konektor nehýbal a vypadávání na pár týdnů přestalo. A pak to zas začalo blbnout. Tak jsem si sehnal servisní manuál a telefon jsem kuchl. A to, co jsem objevil, znamenalo další setkání s pitomci. Konektor na mě pěkně vypadl. Má totiž cca 12 kontaktů, ale ti oslové v servisu ho naletovali k desce telefonu jenom na 4 místech místo dvanácti. Evidentně se jim to nechtělo moc koumat, tak práci ojebali. No a jelikož konektor v desce držel jenom na čtyřech bodech, tak ty naletované kontakty z konektoru uletěly.

No nic, Soník už stejně dosluhoval, kryt byl popraskaný a sklíčko nad displejem poškrabané, nemělo cenu ho resuscitovat. Pořídil jsem nový foun a Soníka dal na bazar. Možná se ho ujme nějaký bastlíř na náhradní díly nebo si ho spraví…

A poté se mi ozval další pitomec, který mě teda dorazil… bez jeho dovolení otisknu mailovou komunikaci… držte si klobouky Veselý obličej s otevřenými ústy

pitomec: Bazos.cz – odpoved na inzerat 19561227 – SE W910i
dam 507.79 Kč
smolko462@post.sk – Email byl odeslan ze serveru Bazos.cz.

já: Zdravím. S cenou souhlasím, připočtěte si ale ještě poštovné.–
S pozdravem já osobně

pitomec: a ked dam ale je aj s postovnym 380.54 Kč (předtím nabízel pětikilo)

já: A ted reagujete na který inzerát? (odpovídal mi ještě na jeden inzerát – nabídka HF k soníkovi)

pitomec: na ten co som vam poslal na prvy

asi mám slabé nervy, protože jsem tuhle šarádu neustál… Sorry, ale na tuhle debatu mám v krvi málo promile. Napřed nabízíte 500, pak 300. Počkám si na serióznějšího kupce, který zvládne psát jako člověk. Mějte se.

Tohle mě fakt dostalo. Žádné oslovení, žádný pozdrav, žádné zdvořilosti… ani se neobtěžoval zkopírovat původní text mailu, abych věděl, o co jde. Opravdu začínám mít pocit, že svět se v prdel obrací Veselý obličej

Na bazoš jsem hodil ještě dva inzeráty na dvě HF sady, co jsem měl k Soníkovi. Na druhou se mi ozvala nějaká slověna podobným stylem – bez pozdravu, bez oslovení, jnom textem “mala by sem zaujem a za kolkik by ste dali”. Na mou reakci s cenovou nabídkou už nereagovala.

Tak jsem debil já nebo jiní lidi? Veselý obličej s otevřenými ústy

Ufff, hned je mi líp.

Hvězdná obloha pod Kosířem

Jasná obloha, měsíc před první čtvrtí, ideální čas pro experimenty s noční fotografií a dlouhými expozicemi.

Zkusil jsem najít lokalitu, kde by příliš nerušila světla civilizace, a tam zkusil fotografování hvězd na velice dlouhé expoziční časy.
Jako vhodné místo se ukázal okraj lesa nad Slatinkami. Místo, kterému dominují dvě vzrostlé borovice.

Výsledek najdete v galerii:

2012-08-22 – Hvězdy pod Kosířem

Jaro 2012–v hlavní roli koniklec

Zima je definitivně v tahu. Trvalo to jako obvykle dlouho, ale dočkali jsme se.

Posledních pár dní jsem strávil lovem kvítek. Jako každý rok, i letos jsem navštívil Strejčkův lom a Vápenice pod Kosířem. I letos se tu budili jedni z prvních poslů jara – koniklece. Takže pro mě bylo bezmála povinností vyjet dokumentovat. A o výsledky se teď podělím.

První album vzniklo skoro náhodou – původně jsem plánoval do lomu zajet jenom nalehko, bez focení. Naštěstí jsem to neudělal.

2012-03-17 – jaro klepe na Strejčkův lom

U druhého alba mi trochu nevyšlo plánování – přijeli jsme o chvilku později, než by bylo záhodno.

2012-03-21 – jaro vstupuje do Strejčkova lomu

U prvních Vápenic mě zradilo počasí. Ten den byl dost protivný opar způsobující nepříjemné intenzivní difúzní světlo – obloha byla jeden velký přepal. A jak na potvoru mi chvilku po příjezdu do Slatinek zalezlo slunko za mraky.

2012-03-22 – koniklece ve Vápenicích

Druhé Vápenice už byly lepší. Opar se trochu zmírnil, takže přepaly nebyly tak děsné. Sice pořád byly, ale dá se s tím žít. K úplnému štěstí už mi chybí jenom zlatavé večerní světlo – jenže ten den jsme potřeboval zvládnout focení na dvou místech a Vápenice byly vybrány jako první lokalita.

2012-03-24 – koniklece ve Vápenicích vol. 2

Z Vápenic jsme přejeli do Strejčkova lomu na finální focení. Světlo už se uklidnilo, opar skoro zmizel, takže poslední snímky se celkem povedly.

2012-03-24 – jarní Strejčkův lom

A jako bonus přidám další jarní alba.

2012-03-10 – pod Kosířem černobíle i barevně
2012-03-15 – podvečerní Poděbrady
2011-03-18 – opět Kosíř

Rešovské vodopády–dlouhé časy u vody

Po delší době chci nabídnout další podle mého názoru zajímavé fotoalbum – tentokrát jsem si vzal na pomoc stativ, na další návštěvu přijela Li a vyrazilo se fotit na Rešovské vodopády. Krom jiného jsem si chtěl zkusit udělat efekt “zastaveného času” – vysoká clona, dlouhý čas a mírná pohybová neostrost.

Jak se mi to povedlo můžete posoudit sami.

Fotky, které nafotila Li, najdete tady.

p.s.: na žluté TZ, kterou jsme šli z Rudy, číhá jedna pastička – lávka přes Huntavu u Mlýna u Fialů byla v době naší návštěvy stržená. Já jsem zvolil brodění přes říčku, Li to přeskákala po kládě, která z lávky zůstala.