Vánoční tajemství

Tenhle text mi ležel víc jak rok na disku a nějak se mu nechtělo mezi lidi Veselý obličej. Dneska mi ale řekl, že by se přece jenom rád podíval na veřejnost. Snad ho pěkně přivítáte Veselý obličej

 

Tma.

Na obloze občas dírou v mracích blikne hvězda. Mezerou mezi stromy prosvítají světla okolních vesnic a měst. Petra se na chvíli zastavila a vnímala atmosféru okolí.

Velký Kosíř, štědrý večer a novoluní. „Zajímavé spojení“, napadlo ji. Před pár hodinami se rozloučila s rodiči, sedla do auta a rozhodla se, že vyrazí někam ven. Auto zaparkovala na návsi ve Slatinkách a kolem Studeného potoka vyšla do lesa. Kosíř měla ráda, ovšem zrovna ten večer ji tam něco hodně intenzivně lákalo. Nevěděla, co to je, ale lákání podlehla. „Udělala jsem dobře“, řekla si pro sebe. „Je tu krásně. Zvláštní, tajemná atmosféra.“

Drobná blondýnka si sundala čepici z hlavy a prohrábla si vlasy. Na začátek zimy bylo nezvyklé teplo. Jindy tu ležel sníh, ovšem vánoce 2011 byly jiné. Všude v lese bylo mokro a zeleno, po sněhu tentokrát ani památky.
Baterka ji mírně hřála do dlaně. Přehodila si ji do druhé ruky, otočila se a zasvítila do korun stromů. Studené namodralé světlo odhalilo spleť větví tvořící přirozené podloubí nad lesním chodníkem.
Stála pár desítek metrů pod vrcholem. Ještě chvilku a bude na nejvyšším místě lesa. Vykročila. Našla zelenou turistickou značku, která ji vedla uzoučkou stezkou plnou kořenů přímo k vrcholu. V těch místech konečně narazila na sníh. „Aspoň trochu bílé vánoce“ napadlo ji.
Vynořila se z křoví na vrcholu kopce. V ten okamžik se zatáhlo úplně. Začaly padat drobné vločky. Petra se pousmála. „Jsem asi vážně blázen. Normální lidi sedí u stromku a rozbalují dárky, já si místo toho chodím kdesi po lese.“

Usadila se na dřevěnou lavičku u vyhaslého ohniště. Ze zad sundala batůžek, vylovila z něj čajovou misku a termosku s čajem Pu-erh. Čas na odměnu. Nalila si plnou misku čaje a zhasla baterku. Teď ji chvíli nebude potřebovat. Odložila ji vedle sebe na lavičku. Popadla misku, zahřívala si ruce teplým čajem. Zadívala se nahoru, jak sněží. Vločky jí dopadaly na obličej. Mraky se začaly trhat, místy opět prosvítaly hvězdy.
Seděla dlouho, upíjela chladnoucí pu-erh, poslouchala ambientní hudbu z malého přehrávače přichyceného ke kapse batohu. Neměla ráda ticho. Pozvedla misku k ústům, napila se, zavřela oči a nechala se vtáhnout do atmosféry vrcholku hanácké velehory.
Nevěděla, kolik času přesně uplynulo. Byly to dvě misky a možná pět nebo šest skladeb. Najednou začala cítit cosi divného. Rozhlédla se kolem sebe. Oči zvyklé na tmu už rozeznávaly detaily okolí. Nad suchou trávou, kterou byl vrcholek Kosíře porostlý, viděla zvláštní bílý opar. Ještě před chvílí tam ale nebyl. Měla z něj nepříjemný pocit. Nebyl to přímo strach, ale najednou cítila nutkání zvednout se a odejít. Možná ji už nebavila ta samota ve tmě. Přivřela oči. Mlha jakoby houstla. A pocity nabíraly na intenzitě. Asi už blázní, ale jako by cítila cizí přítomnost. Přítomnost nějakých jiných lidí, velké skupiny.

Tam!!!! Mezi stromy jako by probleskl plamen velkého ohně. Na okamžik se objevil a hned zmizel. A znova. Další. Ještě jeden. Co to je? Mezi plameny začala rozeznávat siluety sedících postav.

„A dost. Přece mi nehrabe!“ Sáhla po baterce a posvítila na mlhu. Ta samozřejmě zmizela. Ve světle baterky viděla jenom trávu a stromy. Ale zvláštní pocit nezmizel…

Velký Kosíř je místo s velkou koncentrací energie. To věděla. A novoluní, zvlášť na štědrý den, není jen tak ledajaká doba. Možná na ni jenom působí tahle kombinace, možná je jenom přecitlivělá. I přesto si ale rychle sbalila, zvedla se a vyrazila zpět dolů. Návrat si naplánovala po asfaltové cestě, lesní cestičky byly rozbahněné a ona si nechtěla natahat do auta víc bahna, než bylo nezbytně nutné.
Našla zelenou značku vedoucí vysokou trávou. Ta ji vyhodila na lesní asfaltku. Sáhla po přehrávači a zesílila zvuk. Už jí nehrozilo, že zakopne o kořen v cestě, tak přidala do kroku. Snažila se sama sobě namluvit, že jí je zima a kdesi cosi, uvnitř věděla, že se tak trochu, jenom trošičku, bojí.

Znova si sundala čepici, upravila si vlasy, které jí vypadly z gumičky, a lépe je stáhla.

Po pár desítkách kroků už se cítila trochu líp. Vzdálila se od energetického uzlu, který byl pod vrcholem kopce, nepříjemný pocit zmizel. Ale i přesto jí v hlavě zůstávala vzpomínka na tu jemnou mlhu a obrazy, které viděla potom.

Došla až k rozcestí, kde se zelená značka stáčela doprava ke Státnímu lomu a její cesta vedla doleva, dál ke Slatinkám. V tu chvíli ji ten zvláštní pocit přepadl znova. Zastavila se, otočila a svítila si baterkou na všechny strany. Kužel světla ale odhalil jenom prázdný les. Mezi stromy nebylo nic kromě trávy, žádná zelená světýlka, která by znamenala zvědavá očka. Byla tam sama. Z porostu ji ani nesledovalo žádné zvíře. Petra se zhluboka nadechla… „medvědi tu nejsou, divočáci asi taky ne, srna nebo zajíc mi neublíží. Tak bych se měla uklidnit.“ Myšlenky jí ale dál vířily hlavou. Znova zasvítila do porostu mladých stromků. Nic. Zhasla, možná něco uvidí. Oči si zvykaly na tmu. Mezitím si utřídila myšlenky. Neměla pocit bezprostředního ohrožení. Ale nebyla tam sama. Něco… něco cítila. Ne někoho, ale něco.

Tam… po pravé ruce zahlédla modravý záblesk. V mlází kousek od cestičky, která vedla na Andělovu zmolu.“ Mám tam jít?“ Zvědavost zvítězila. Nadechla se a vyrazila po cestě k modrému světélku.

Oslnivý záblesk. Netušila, co se stalo. Byla oslepená, dezorientovaná. Opřela se o strom, zavřela oči a snažila se to leknutí rozdýchat.

Zrak se jí vrátil. A co to sakra je? Les se totálně změnil, chodníček zmizel. A najednou stála do půl lýtek ve sněhu. Mlází, kterým se před tím prodírala ke světélku, zmizelo a místo něj stála mezi velkými starými stromy. Jejich holé větve se míhaly ve větru, stěží patrné proti tmavé obloze. Petra vytáhla z kapsy telefon. Bez signálu. Zelená LED na GPS modulu, který používala pro záznam svých procházek, pomalu blikala, hračka ztratila signál ze satelitů. Situace byla stále divnější.

Pocit, že není sama, zesílil. Sáhla do kapsy batohu, aby zastavila hudbu. Zaslechla nějaký zvuk. Tichý pláč. To nevypadalo na zvíře. Zapomněla na strach. Znova rozsvítila baterku a vydala se hledat zdroj zvuku.

Netrvalo dlouho a našla malou mýtinu. V kuželu světla zahlédla něco tmavého. Malou postavu oblečenou v kožešinovém oblečení, které znala z knih o dávné keltské minulosti kosířska. Dítě schoulené na zemi. Od něj pocházel ten pláč. Petra si k němu klekla. Sundala mu kapuci z hlavy. Byla to malá holčička, mohlo jí být tak maximálně pět let. Vyděšená, roztřesená. Petra ji pohladila po hlavě. „Už neplač, už je to dobré“ snažila se ji utišit. Holčička se na ni podívala uslzenýma očima. A Petra pochopila. Ten pocit, který ji zastavil na křižovatce, nebyl její. Nějakým způsobem cítila myšlenky toho dítěte. Ale pořád nechápala, co se stalo. To ovšem v té chvíli nevadilo. Holčička byla celá prochlazená. Petra sáhla do batohu pro zbytek čaje.

Rozhlížela se po pasece. Viděla dvoje stopy. Jedny větší, svoje, které šly od lesa, a druhé menší, které vedly dál po stezce. Petra si domyslela, že stezka pokračuje zpátky na vrchol kopce.

Holčička se mezitím uklidnila. Petra nechápala, jak je to možné, ale rozuměla jejímu jazyku. Děvčátko bylo členem malé skupinky Keltů, kteří se vydali na vrchol Kosíře provést nějaký obřad. Jenže malá se nudila, tak utekla, ztratila se ve tmě a chůze v hlubokém sněhu ji velice rychle vyčerpala. Ostatní si pravděpodobně nevšimli, že se vytratila.

Petra ji vzala do náruče. Holčička se k ní okamžitě přivinula, objala ji kolem krku a držela se jako klíště.
„Jdeme správně?“ zeptala se Petra.
„Já nevím. Chci k mamince. Bojím se.“
„Neboj, najdeme maminku a tatínka, jo? Už nejsi sama.“

Chvíli se snažila jít v dívčiných stopách, ale pár stovkách kroků viděla, že holčička opravdu bloudila. Musela být unavená už pochodem, který absolvovala s rodiči na obřad. Ach ty děti. Zdají se být neúnavné, rychle odpočívají, ale občas se i rychle utahají. Nemělo cenu jít dál po stopě. Petra logicky usoudila, že musí jít pořád nahoru. Přestože se les změnil, kopec zůstal stejný. Po pár minutách mezi stromy zahlédla jasné záblesky ohně. Došla k němu a v okamžiku, kdy se přiblížila ke zbytku keltské skupiny, ji opět oslepilo jasné světlo.

Znova stála na křižovatce v půlce kopce. Pod nohama měla lesáckou zpevněnou cestu. A absolutně nechápala, co se to právě stalo.

Advertisements

Kapitola 4. – Plán

Jarka se poslušně otočila na břicho a vzápětí ucítila, jak ji silové pole okamžitě znova paralyzovalo. Následovalo jemné bodnutí do krku.
„Co to bylo?“ zeptala se.
„Anestetikum. Pro takhle triviální operaci tě nemá cenu uspávat celou, umrtvíme ti to jenom lokálně.“
Zabručela, že rozumí. Podívala se na Hawka, který seděl vedle ní a stále ji držel za ruku. „Díky, že jsi tu se mnou, trochu se bojím.“
„To je docela pochopitelný. Kdyby se někdo vrtal v mým krku, taky bych byl trochu nervní.“

Nia dokončila psaní instrukcí pro operaci. „Ještěže na Orlu máme automatický operační roboty. Doktor tu samozřejmě není, ale tohle naštěstí umí ovládat každej, kdo prošel základním vojenským výcvikem. Teda ne, že bych nevěřila vašim doktorům, ale při práci s mimozemskou technologií je lepší mít v rukávu eso.“
Stiskla tlačítko pro spuštění procedury.

Hawk pozoroval pomalé a přesné pohyby jednotlivých robotických manipulátorů. Laserový skalpel, odsávání, různé další nástroje pomalu a přesně postupovaly krok za krokem ve vyjmutí cizího přístroje z Jarčina krku. V jednom okamžiku do rány zajela dlouhá pinzeta. Jarka v tom okamžiku zasykla.
„Bolí to?“ zeptal se okamžitě Hawk.
„Ne, ale nepříjemně to tahá. Není to ale horší než když mi řezali znamínko.“
Pohladil ji po ruce.

Pinzeta vytáhla ven cizácký implantát. Zařízení včetně nějakých drátků nebylo větší než nehet malíčku. Robotická ruka ho opatrně položila do připravené misky. Na dno misky dopadlo i pár kapek krve. Nia vstala od konzole ovládání a podívala se dovnitř. „Tak a je venku. Naštěstí bylo jenom zašitý pod kůží a nebylo propojený s páteří nebo mozkem. Já ho teď odnesu vedle a připojím na počítač, kterej bude simulovat mozkovou aktivitu.“
Jarka se zasmála. „Tak to se moc nenadře. Simulovat ty moje čtyři mozkový buňky není tak těžký.“
„Vidím, že ten tvůj humor je zpět.“
„Jo, ulevilo se mi. Měla jsem dost velký obavy, že mi fakt hrabe. Snad si to ještě sedne.“
„To věřím, už jsem ti začala hledat cvokaře… ještě chvilku lež a nech pracovat dermální regenerátor, ať ti ten krk uvede do původního stavu. Dokonce tam ani nebude jizva.“ Nia odešla do vedlejší laboratoře.

Jarka ucítila, že ji silové pole konečně pustilo. Otočila se zpět na záda a zkusila se protáhnout. Z nedobrovolné paralýzy ji bolelo celé tělo. Nia se s ní moc nemazlila. Chápala proč. Uvědomila si, že pod vlivem cizí technologie se chovala jak praštěná a urvaná z řetězu. Tiše doufala, že po vyjmutí implantátu se její chování vrátí zpět do původního stavu. Představa, že by na ni ostatní dál koukali jako na blázna, jí byla odporná. Kapitánova důvěra a tolerance jejích výstřelků pro ni byly nesmírně důležité. Svým chováním v posledním měsíci ho zklamala, cítila ho. Snad přijme vliv cizácké techniky jako důvod jejích výkyvů. Zkusila se posadit. Rozhrnula si vlasy. „Podívej se mi na krk, jak to tam vypadá,“ požádala Hawka.
„Ani památka po nějaké operaci. Žádná jizva, nic…“

V tom okamžiku mu zazvonil telefon. Volal kapitán.
„Jak to dopadlo?“ zajímal se okamžitě.
„Dobře. Právě to skončilo. Ta cizácká věc je venku, Nia ji právě odnesla do laboratoře na další analýzu.“
„To mám radost. Až se vrátíte, tak za mnou přijďte, mám pro vás zajímavý drby. Volal jsem Karle do Švýcarska, říkal jsem jí o našem problému a ona mi v jejich databázi našla nějaký informace. Začíná to do sebe zapadat.“

O dvě hodiny později už seděli opět u kapitána v kanceláři. Jarka byla po vyjmutí implantátu očividně klidnější. Její mozek se dal velice rychle dohromady. I vzhledově na tom byla líp, před poradou se ještě stihla vykoupat a převléknout. Teď už tam neseděla hromádka neštěstí v pomačkané sukýnce a plavkách, ale silná žena, kterou všichni znali. Dokonale upravená a krásná.
Roberts začal. „Budete se divit, co všechno jsem zjistil. Karla za těch pár týdnů, co spolu s jejím týmem prochází databázi cizáckých laboratoří, dosáhla velkého pokroku. Povedlo se jim rozluštit cizácké šifrování a zpřístupnili velkou část jejich materiálů. Ten komplex měl být hodně významná součást jejich vědeckých zařízení. Když jste na něj zaútočili, nebyl ještě plně funkční. Projekt, jehož součástí byla Karla i Jarka, byl spuštěn dost narychlo. To je důvod, proč se tam motalo jenom pár vědců a pár stráží.“
„A co to bylo za projekt?“ zeptala se Jarka.
„Jak asi víte, příští měsíc se má někde ve Španělsku konat velká akce. Schůzka představitelů OSN, NATO a americké armády. Na hodně vysoké úrovni.“
„Nechte mě hádat. Předpokládám, že součástí skupiny za OSN bychom byli já s Hawkem, že?“
„Jo. A Nia.“
Jarka se podrbala za uchem. „Už mi to dochází…“
„Tak schválně.“
„Vzali mě tam ze dvou důvodů. Zaprvé mi odebrat nějaký vzorky a vyslechnout mě. A zadruhé, narvat mi do těla ten krám. Myslím si, že mě tím chtěli odrovnat. Asi chtěli, aby mi fakt hráblo. Dává to smysl. Pokud by mi hráblo, odešla bych od OSN a pak by bylo jednoduchý mě znova chytit. A už by nebyl nikdo, kdo by mě chránil.“
Hawk se naježil. „To kecáš. I kdybys odešla, pořád bys byla pod naší ochranou. Nenechali bychom tě padnout. Nikdy.“
Jarka se usmála. „Jsi moc milej. Děkuju. Ale radši budu pokračovat, než se rozbrečím. Mám dojem, že cizáci tím únosem sledovali i něco jinýho. Myslím, že cizáci nechtěli, abychom se účastnili toho setkání ve Španělsku. Asi tam něco chystají a vědí, že my jim to máme šanci pokazit. Sice tam bude plno vojáků, ochranka, agenti a kdovíco ještě. Jenže my jsme navíc telepati a umíme vycítit cizácký aktivity, což by jim udělalo čáru přes rozpočet. Jenže kdyby odstranili mou maličkost, rozhodili by celej tým. Naše síla a slabost je v naší dokonalý sehranosti. Pokud by nás rozdělili, dost by si usnadnili práci.“
Kapitán přikývl. „Mám podobnej názor. Myslím, že na tu schůzku něco chystali. Chtěli zabít dvě mouchy jednou ranou. Zdiskreditovat Jarku, vyřadit ji ze hry jak při tom summitu, tak i v OSN obecně.“
„Zjistila Karla něco dál?“
„Už nic moc. Akorát fakt, že ten signál, kterej řídí implantát, nejde ze Švýcarska. V rámci zabezpečení je zdroj signálu jinde. Zatím ale nevíme kde, protože tyhle údaje jsou zašifrovaný.“
„Pokud by vám to nevadilo, pane, ráda bych zaletěla do Švýcarska pomoct Karle. Stejně se musím dát dohromady, tady bych byla platná jak mrtvýmu zimník… a Karla se o mě bude jistě bát, tak jí aspoň ukážu, že jsem v pořádku.“

Kapitola 3. – Implantát

Jarka se podrbala na hlavě. „Jasně děcka, to by dávalo smysl. To by mohlo být vysvětlení. Než jste mě vytáhli z jejich pracek, bůh ví, co na mě zkoušeli. Chytili a zkoumali mě už několikrát, ale nikdy mě to takhle nevzalo.“
Roberts přikývl. „Je možný, že něčím ovlivňují vaše chování. A snaží se to maskovat jako náladovost. Bylo by to pochopitelný, v posledních pár letech jste s Hawkem byli pod dost těžkým tlakem. Člověk může být silnej jak chce, ale stejně se jednou sesype. Nemůže pracovat neustále pod zátěží. A na vás toho bylo opravdu dost. Ani bych se moc nedivil, kdybyste se fakt začala sypat.“
„To sice jo, ale… myslím si, že bych se nechovala takhle hloupě. Takhle iracionálně. Ano, já si ráda věci a problémy řeším sama, jenže odcamcaď pocamcaď…“ Jarka se odmlčela a potom se chytila za hlavu.
Hawk se ji pokusil pohladit. „Co je?“
Vytrhla se mu. „Nechej mě na pokoji“ štěkla na něj. „Dejte mi všichni pokoj, já opravdu nevím, co pořád máte. Nemíchejte se mi do života.“
Nia vstala. „Tak a dost. Jdeme na Orla. Podíváme se, co to tam máš…“
Jarka ji odstrčila. „Nesahejte na mě, nikdo se vás o nic neprosí.“
Nia zavrtěla hlavou. „Máš smůlu krásko. Půjdeš se mnou po dobrým nebo po zlým.“ Podívala se jí do očí a pokusila se ji chytit za rameno. Jarka její ruku srazila a snažila se ji odstrčit. Hawk vyskočil. Chytil ji zezadu a znehybnil ji. Jarka bojovala. Hawk věděl, že je silná, ale teď ho překvapila. Rvala se jako lev. Měl s ní co dělat. Pokoušela se mu vykroutit a docela se jí to dařilo.“
“No tak, nemel se“ zavrčela Nia. „Kdo tě má pacifikovat ženská protivná.“ Nia se snažila najít jeden specifický tlakový bod na jejím krku, který by ji dočasně paralyzoval. Jarka to věděla, samozřejmě se nechtěla dát. Nia ji jednou rukou chytila za vlasy a zatáhla. Jarka vykvikla, zabolelo to. Nia tím získala moment, na který čekala. „Promiň, tohle mě moc mrzí,“ omluvila se a stiskla patřičné místo. Jarka zvláčněla a začala se skládat k zemi. Hawk ji podržel a pomalu položil.
Jarka se snažila něco říct, ale nemohla. Komunikovala jenom očima.
„Fakt mě to mrzí“ znova se omluvila Nia. „Ale nedělám to, abych ti ublížila.“ Potom se obrátila na kapitána. „Pokud nemáš nic proti šéfe, vezmu ji na prohlídku.“
„Jasně, vezmi ji a pořádně prohlídni. Musíme zjistit, co se s ní děje. Hawku, běžte s ní a buďte pořád u Jarky, ať se děje cokoliv. Musí vás mít po ruce.“
Hawk přikývl. Vzal Jarku do náruče a spolu s Niou vyšli ven na chodbu. Mířili k raketoplánu.

Hawk po chvilce prolomil ticho. „Nio, víš co je zvláštní?“
„Povídej.“
„Když jsme se vrátili ze Švýcarska, Jaruš byla na prohlídce. Jak to, že nic nezjistili? Rentgen, CT, magnetická rezonance. Ten implantát, pokud jí něco voperovali, přece musel být někde vidět. Tomu nerozumím.“
Nia pokrčila rameny. „Nějaký maskování? Těžko říct. Neuraz se, ale vaše technika a lékařské znalosti jsou dost primitivní. Ale ošetřovna na Orlu je už nachystaná na lidskou fyziologii, tak snad zjistíme něco víc.“
„Měli jsme ji tam vzít hned, jak jsme se vrátili. Kdybychom to věděli…“
Nia ho přerušila. „Kdyby byly v řiti ryby… jasně, je to naše chyba, ale nejsme jasnovidci. Nenapadlo to ani tebe a ani nikoho jinýho včetně mé maličkosti.“
„Ale napadnout nás to mělo.“
„Neobviňuj se.“
„To nejde, nechal jsem ji trápit se.“
„Ano, nechal. Ale ne schválně. A ona to chápe. Že jo, kocoure…“
V Jarčiných očích se dal číst souhlas. Pokusila se usmát.

O hodinu později už Jarka ležela nahá na ošetřovně Orla, pohodlně na vyšetřovacím stole, ale pro jistotu znehybněná silovým polem. Nia nechtěla cokoliv riskovat. Chtěla být připravená na případ, že by se Jarce po odeznění paralýzy vrátila bojovná nálada. Hawk seděl vedle ní, držel ji za ruku a neustále se jí díval do očí.
Nia zaťukala nehtem na displej lékařské konzoly. „Hawku, asi to mám.“
„Počkej chvíli lásko, půjdu se podívat“ zašeptal Jarce. Skoro neznatelně příkývla.
Nia ukázala na kontrastní flíček u jednoho z obratlů. „Tady je ta mrška. Nedivím se, že jste ji neměli ani na MR a ni na rentgenu. Tváří se jako organická, jako by byla součástí těla. Skener se musel dát záležet, aby ji našel.“
„A co to dělá?“ ozval se za nimi Jarčin hlas.
„Jé, paralýza odezněla. To je fajn,“ zaradovala se Nia. „Myslím si, že jde o nějakou formu psionického převaděče. Odněkud bere signál a převádí ho na podněty, který ovlivní tvoje nervový cesty a chemii v mozku. V podstatě se dá říct, že ti to opravdu mění nálady. Nevím přesně, jak to pracuje, ale můžu se pokusit odstranit to a pak zkusit vyhledat signál, kterej to řídí. Zdá se, že počítač našel způsob, jakým to komunikuje s tělem a asi to bude umět i nasimulovat. Takže to zkusíme vyndat tu věc a cizáci se to nedoví. Předpokládám, že to má nějakou zpětnou vazbu.“
„To mě jako budeš řezat ty?“
„Jo, proč?“
Jarka obrátila oči v sloup. „A do háje. Viděla jsem tě v dílně. Nejsem si jistá, jestli bych tě nechala učesat mě, natožpak se mi vrtat v krku.“
„Drzá jako vždycky, co?“
„Už se mi vrací nálada. No nic, tak řež, ať to mám za sebou…“
„No neboj, já řezat nebudu, o to se postará mašinka. Teď vypnu silový pole, tak se prosím otoč na bříško a já tě pak zas znehybním, aby ses nám nepohla.“
Hawk se k ní vrátil, nechal ji otočit se a potom ji znova vzal za ruku.

Kapitola 2. – Otázky

Když se o několik hodin později vrátili Hawk s Niou z hlídky, na základně je vítalo množství zvědavých pohledů.
„Koukaj po nás, jako kdybysme měli psí hlavu nebo co“ ušklíbla se Nia. „Hej, náčelníku“ houkla na kolemjdoucího mechanika, „co se tu stalo?“
„Komandér Malá je ve vězení, madam“ odpověděl.
„Ve vězení? Co se stalo?“
„Někoho zabila…“
„Koho?“
„Podrobnosti nikdo nezná, ale znáte to, kapitáne, drby se šíří rychle.“
„Díky…“ Nia se otočila na Hawka, který rozhovor sledoval s otevřenou pusou. „Co je to za mazec?“
Hawk zatřásl hlavou. „Vim já? Po celou dobu hlídky mám blbej pocit, že se něco stalo. Ale myslel jsem, že je to jenom pocit. A vono né…“
„Pocit?“
„Jo. Víš, s Jarkou jsme si na sebe od začátku velice rychle zvykli a brzo se mezi náma vytvořilo hodně těsný propojení. Věděli jsme, že je tomu druhýmu zle, že se něco děje, a uměli jsme si pomoct, aniž by bylo potřeba něco říkat. Později bylo tohle propojení nahrazeno telepatií, měl jsem za to, že na trvalo. Ale evidentně ne. Jdeme zjistit, co se stalo…“
„Jarka byla v posledních dnech nějaká divná. Protivná, podrážděná, hádavá. Myslela jsem, že se vzpamatovává z toho posledního únosu. Evidentně je v tom něco víc.“

Svižným krokem prošli přes betonové plochy letiště do hlavní budovy. Na dveřích jejich kanceláře visel lísteček: „Hawku, až se vrátíte, vemte Niu a přijďte za mnou, máme průšvih…“

Roberts jim pokynul, aby se posadili. „Asi už víte, že se něco stalo. Vojáci jsou občas větší drbny než stádo ženských…“
Hawk i Nia přikývli.
„Takže k věci. Zatímco jste byli na hlídce, ostraha chytila nějakýho chlápka, kterej se potuloval kolem základny. Jarka trvala na tom, že ho vyslechne. Měla nějaký tušení. Tak ho šla vyslýchat a během chvilky ho tam zabila. Měl jsem pocit, že koukám na Hvězdný války a Jarka je Darth Vader škrtící oběť pomocí Síly. Však se koukněte na záznam…“
Roberts se otočil k velké obrazovce na stěně a pustil záznam z cely. Hawk s Niou pozorně sledovali dění. Viděli Jarku přicházet, pozorovali, jak provokuje svého protivníka. Roberts zastavil přehrávání v okamžiku, kdy Jarka chtěla vyskočit.
„Klasická Malá,“ konstatoval Hawk. „Tohle dělá s oblibou, pohrává si s protivníkem a chce ho vydráždit. Většinou se jí to pěkně daří. Spoustu lidí tímhle pěkně vytočila. Zároveň s tím, jak je nechává vydusit okatým ignorováním, na ně působí psionicky. Je to efektivnější než je mlátit nebo po nich řvát.“
Roberts přikývl. „Jo, takhle ji známe. Jenže podívejte se dál. Dneska to byla ona, kdo evidentně ztratil nervy. Najednou to, jak vy říkáte, neukočírovala a vrhla se na něj.“ Jako podporu svých slov pustil video. Židle s rachotem spadla na zem, zajatý agent se vznesl do vzduchu a Jarka s ním doslova vymetla pavučiny ze stropu.“
Hawk zavrtěl hlavou. „Tohle je divný. Takhle se chová v poslední době. Je děsně náladová, snadno bouchne, je od zdi ke zdi. Chvilku v pohodě, to naše klasický ztřeštěný sluníčko a z toho je jak vzteklej pes. Od těch Hostýnek je jak vyměněná. Jenže, Nia i já jsme se snažili mluvit s ní o všem, co se tam stalo, a ona mlčí a neodpovídá. Prý je to její věc.“
„To není dobrý znamení. Podívejte vy dva. Běžte domů a zkuste se pořádně zamyslet, co se s tou babou děje. Pokud vás můžu poprosit, tak za ní teď nechoďte. Nechte ji do zítra, ať se zamyslí. Zítra ráno nebo dopoledne si nad tím sednem všichni i s ní a zkusíme zjistit, co je špatně. Považuju ji nejen za špičkovýho odborníka, ale hlavně za přítele a chci jí pomoct…“

Druhý den ráno, kapitánova kancelář.
Na Jarce bylo vidět, že jí noc ve vězení moc neprospěla. Rozcuchaná, evidentně nevyspaná, pomačkaná sukně, přišla bosa s botami v ruce. Když zahlédla Hawka, na okamžik se rozzářila a přitiskla se k němu. „Chyběls mi…“ zašeptala.
„Cos to prosímtě prováděla?“ zeptal se Hawk. „Co se to s tebou děje?“
Usadili se na pohovku na straně kapitánovy pracovny. Roberts si přitáhl křeslo a sedl si naproti nim. Jarka se neustále tiskla k Hawkovi. Mírně se chvěla.
„Jarko, vy víte, že pro vás mám pochopení. Vím, že vás nejde zkrotit, že vás nejde ochočit. Že jste špičkový odborník. Vážím si vás a jsem ochoten tolerovat vaše chybičky. Jenže si uvědomte jednu věc. Jste ale taky na pozici, kde na vás je hodně vidět. Dostala jste se tam, stejně jako Hawk, právem díky svým schopnostem. Jenomže jste na vedoucím postu a nemůžete si dovolit chovat se, tak jak se chováte. Ozbrojené síly OSN nejsou tou bezzubou smečkou starých psů, jakou byly před pár lety. Jsme moderní armáda zajišťující celosvětovej pořádek. Jenže nám jde spousta lidí po krku, protože si hrajem na světovýho policajta. A pokud člověk na vašem místě začne dělat takovou spoustu chyb, jakou děláte vy, musí se to někde projevit. A věřte, že lidi, co nám jdou po krku, se tohohle chytí. Rádi se toho chytí. Rozhodl jsem se, že vám to budu chvilku tolerovat. V poslední době, hlavně v těch Hostýnkách, jste byla pod těžkým tlakem a já to chápu. Jenže včera jste to přeťápla.“
Jarka přikývla.
„Co se to s váma děje?“ pokračoval kapitán. „Co je?“
„Já sama nevím, pane“ pípla Jarka.
Hawk ji vzal kolem ramen a pevně ji objal. „Ať se děje cokoliv, musíš nám to říct. Jsme tady pro tebe. Ať se ti stalo cokoliv, tak to vyřešíme. Máš mě, máš Niu, máš Karlu, máš kapitána. Stojíme za tebou. Jasný?“
Jarka se na něj usmála. „Jsi skvělej. Všichni jste skvělí. Víš, Hawku, mám tě moc ráda. Cítím, že až na to bude čas, ty jsi člověk, se kterým chci strávit život. S tebou si umím představit budoucnost. Jenže jsou věci, který si musím vyřešit já a jenom já sama. Nikdo jinej. Tohle je můj boj. Jenom můj. S tímhle mi nikdo nemůže pomoct.“
Roberts se pousmál. „Komandére, vy máte všechno dlouhý, co?“
Jarka se zatvářila nechápavě. „Teď vám nerozumím, pane.“
„To máš docela jednoduchý, zlato“ vmísila se do hovoru prozatím mlčící Nia. „Krásný dlouhý vlasy, dlouhý řasy, dlouhý nehty, dlouhý nohy, až na zem…“ dramaticky se odmlčela a potom se smíchem dodala „a hlavně dlouhý vedení.“
Jarka se naštvaně zvedla a zamířila ke dveřím. „Tohle nemusím poslouchat. Prdel si dělejte z plastelíny a ne ze mě…“ zaječela na ně. „Tohle opravdu nemusím poslouchat.“
„Sedněte si.“ Roberts vstal a stoupl si mezi ni a dveře. „Opravdu jste se strašně změnila. Dřív byste si z tohohle dělala akorát srandu. A děláte nám starosti.“
Hawk ji vzal za ruku a stáhl zpět na pohovku. „Sedni si a nevyskakuj tady jak čert z krabičky. Tím nic nezlepšíš.“
Roberts se opět posadil proti ní. „Komandére, včerejší odvolání ze služby platí. Já vás nemůžu nechat dělat další chyby a nesmysly. Nemůžete se takhle chovat. Nemůžete lítat od zdi ke zdi. Pokud se na vás nebudu moct spolehnout, tak u OSN končíte. A to byste chtěla?“
Jarka opět vyskočila. „Dejte mi všichni pokoj a trhněte si nohou. Kdo se vás prosí o pomoc. A kdo se vás prosí o tu vaši OSN. Nikdo. Když mě tu nechcete, tak já půjdu. Nepotřebuju vás.“
Tentokrát se jí postavila do cesty Nia. Tvrdě ji narazila na stěnu a chytila pod krkem. „Tak to ne holčičko. Nebudeme se dívat, jak tady děláš blbosti. Buď nám hezky vysypeš co se děje anebo se mnou posypeš na Orla a tam to z tebe dostanu na ošetřovně. Jasný?“
Jarka se opět proměnila. V jejích očích zavládl zmatek a strach. „Já vůbec netuším, co se děje. Nechápu, proč se tak chovám.“
Opět si sedla na pohovku a vzala Hawka za ruku. „Buď se mnou… nerozumím tomu.“
Položil jí ruku na záda. Dlouhým tahem jí přejel po páteři až na krk. Pomalu ji hladil pod vlasy. Věděl, že tyhle dotyky má ráda a doufal, že ji tím uklidní.
„Já vůbec netuším, co se děje. Opravdu tomu nerozumím. Mám okamžiky, kdy vůbec nechápu, co vyvádím. Jako bych to nebyla já, jako bych byla jenom hostem v těle, které ovládá někdo jiný. Nemůžu ovlivnit, co se děje, co dělám. Jako včera s tím chlápkem. Najednou jsem ztratila kontrolu a neuměla to zastavit. Pozorovala jsem, jak ho zvedám a pomalu zabíjím. Nechtěla jsem to udělat, ale nešlo to změnit…“
„Proč jsi nám o tom neřekla dřív?“ zeptala se Nia. „Víš, že jsme tu pro tebe. Že jako kolektiv zvládnem víc než jeho části.“
„Já nevím. Pokaždý, když jsem o tom chtěla začít mluvit, nešlo to. Něco mi říkalo, že tohle zvládnu sama. Přece nejsem takovej salát, abych potřebovala někoho jinýho“
Nia se rozesmála. „No ty jsi komik. Máš kolem sebe lidi, co tě maj rádi, a ty si to chceš řešit sama. Tak to je myšlenka dne vole. Kapitán má pravdu, ty máš opravdu dlouhý vedení…“
„Moment… co to tam máš?“ Hawk při hlazení nahmatal něco, co se mu nelíbilo. Odhrnul Jarce vlasy z krku a pozorně se podíval, co to je. Znova po tom přejel prsty. Uprostřed krku, přímo ve vytetovaném obrazci, byla malá jizvička a pod ní něco tvrdého. „Tobě tam něco řezali nebo co?“
„Ne, o ničem nevím. Na krku mi nikdy nic neoperovali. Proč?“
Nia se naklonila, aby líp viděla. „Máš tam malou jizvu pěkně schovanou v tom sluníčku nebo co je to za obrázek. Tohle by se dost blbě hledalo…“
Hawk po tom místě znova přejel prsty. „To je zvláštní. Když se toho dotknu, cítím něco, co neumím popsat. Něco divnýho, co mě znervózňuje… Seš si jistá, že ti tam nikdy nic neřezali?“
„No fakt ne…“
„Zdá se, že možná máme příčinu těch tvých výkyvů. Vsadím se, že ti tam něco voperovali. A dovedně využili místečko, kde ta jizva nebude moc vidět nejen díky vlasům…“

Kapitola 1. – Smrt

Základna 2. Taktické jednotky OSN, La Valletta, Malta.

Ticho dlouhé chodby vedoucí k vězení přerušilo ostré klapání podpatků. Strážný u cel zbystřil pozornost a pohlédl na monitor bezpečnostních kamer. „Už jde,“ prolétlo mu hlavou.

Kroky se zastavily u vstupních dveří. Strážný stiskl tlačítko bzučáku. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupila vysoká štíhlá žena.
„Komandére…“ Strážný vstal a pozdravil ji.
Žena šla rovnou k věci. „Dobré odpoledne poručíku. Tak kde ho máte?“
Strážný pokynul k jedné z cel. „Tamhle komandére.“
„A co dělá?“
„Nic. Sedí tam, nehýbá se, jenom čučí do zdi. Je ledově klidnej, jako socha.“
„Řekl něco?“
„Ani slovo. Jak říkám, je jako socha.“
„Já ho zkusím rozpovídat. Pusťte mě k němu!“
„Ano madam!“

Strážný se posadil zpět k počítači a chystal se otevřít celu. Žena mezitím přistoupila k jejímu oknu a zvědavě si prohlížela muže uvnitř. Zdálo se, že její přítomnost ho probrala z letargie. Zvedl oči a jejich pohledy se setkaly.
V tom okamžiku jí přejel mráz po zádech. Otřásla se. Pohled jeho očí byl zlý a přesto prázdný. Věděla, co to znamená. Odhady nelhaly. Uvnitř seděl elitní agent cizáků.
Muž si ji v tom okamžiku prohlížel stejně pozorně.
Ta chvilka se táhla jako med. Vteřiny odkapávaly. Zvolna. Pomalu. Na jejím konci se ozvalo cvaknutí zámku. Žena vstoupila do cely. Rozhlédla se. Místnost byla skoro prázdná. Stůl, dvě židle, kamera v rohu, mikrofon.
Agentův pohled ji neustále sledoval. Cítila, jak jeho oči měří každý centimetr její postavy. Nechala ho, ať se podívá.
„Nevypadá nijak zvláštně“ napadlo ho. „Obyčejná holka, jakých je na pláži spousta. Hezky stavěná, dlouhý nohy, tmavý vlasy. Oblečená, jako by šla zrovna domů z koupání. Krátká sukýnka, plavky… no, mohl bych ji. Toho tetování je na můj vkus trochu moc, ty záda a břicho se mi moc nelíbí, ale vyložená vada na kráse to není. Člověk by ani neřekl, že tahle holčina je smrtelně nebezpečná… Jarka Malá, jeden z prioritních cílů…“
„Už ses vynadíval?“ její myšlenka se v jeho mysli objevila jako blesk z čistého nebe. Stála kousek od něj a mile se na něj usmívala. „Ještě se chvíli koukej…“
Usadila se přímo proti němu. „Doufám, že ti nebude vadit, když si udělám pohodlí, že ne?“ zeptala se milým tónem. Úsměv ji neopouštěl, ale v jejích očích četl cosi zlověstného.
Nečekala na odpověď a natáhla si nohy na stůl. „Aspoň si můžeš pořádně prohlédnout i moje botičky.“
V místnosti na vteřinu zavládlo ticho a napětí. Jarka sáhla do kabelky, chvíli se v ní hrabala. Nakonec vylovila pilníček na nehty. „Doufám, že ti nebude moc vadit, když se tady budu trošku krášlit, že ne? Večer se jdeme bavit a tak chci vypadat dobře. Já ráda vypadám dobře. A mám ráda dlouhý upravený drápky.“ Sklonila pohled a začala se věnovat nehtům. Napětí v cele narůstalo.
Neustále ji pozoroval a přemýšlel, co tohle divadýlko znamená. Jeden nehet, druhý, třetí, čtvrtý. Měl pocit, že na něj úplně kašle. Prostě tam jenom seděla a pilovala. Občas zkontrolovala, jestli někde něco nevzala moc a jestli jsou stejně dlouhé. Jemu nevěnovala sebemenší pozornost. Zavrtěl se. Pouta, kterými byl připoután k židli, zachrastila.
Konečně se na něj podívala. „Copak, sedí se ti pohodlně?“
„Co tu děláš? O co tu jde?“ zachraptěl.
„Vidíš, ne? Dělám si nehty. Nejdřív je zkrátím, aby byly stejný, potom je nalakuju. To vidíš poprvé v životě? Já měla za to, že se na mě chceš dívat, protože se ti líbím. Prohlížel sis mě dost poctivě, tak se dívej dál.“ V jejím hlase byla cítit naivita.
Jako by mluvil s nějakou šestnáctkou chystající se na rande. Věděl, že si s ním hraje. Znervózňovala ho.
„Nic neřeknu.“
„To si jenom myslíš“ pousmála se. „Jenom co si dodělám nehtíky, začnu se ptát. Však se dočkáš.“

Dala si na čas. Konečně schovala pilník i lak a zvedla oči k němu. „Tak, já jsem hotová. Jdeme na tebe fešáku. Tak povídej, cos tu dělal?“
„Hádej kotě,“ odpověděl. Snažil se zůstat klidný. Cítil, že to jde těžko. Přestože byl trénovaný na zvládání různých metod psychického nátlaku, tahle situace mu moc neseděla. V místnosti bylo něco neuchopitelného, co ho vyvádělo z míry. Cítil to z Jarky. Někde hluboko v jeho mysli se dělo něco, čemu nerozuměl. Věděl, že Jarka je silný telepat s unikátními schopnostmi. Při instruktáži na tuhle misi prošel různými simulacemi jejích útoků. Tohle mezi nimi nebylo. Tohle bylo nové. Jako by měl někde uvnitř mozku kulku. Cítil její tlak, cítil, jak se pohybuje, cítil sílící bolest.
„Ptám se znova.“ Její hlas už nebyl tak milý. Zdálo se, že ztrácí trpělivost. Možná přece jenom není tak silná, jak se může zdát. A možná jejich plán bude fungovat.
„Byl jsem tady na procházce. Pozorovat motýly. A brouky. Na základně jich máte spoustu,“ ušklíbl se.
Jarka vyskočila ze židle, která se převrátila a s rachotem dopadla na zem. Dvěma rychlými skoky byla u něj a držela ho za krk. „Nehraj si se mnou,“ zasyčela mu do obličeje. „Chci informace a chci je hned.“
„Zdá se, že to funguje,“ napadlo ho. Vypěnila pěkně rychle.

Strážného upoutal hluk z cely, kde Jarka vyslýchala. Podíval se na obraz z kamery. Nevěřil svým očím. Vězeň visel u stropu hlavou dolů. Jarka na něm zkoušela svoje telekinetické schopnosti. Stála u dveří, obě ruce natažené a vypadala, jako by ho škrtila. Strážný ji nikdy neviděl v akci, o telekinezi a pyrokinezi pouze slyšel. Teď to měl z první ruky.
„Komandére, nechte toho!“ křikl na ni. „Zabijete ho…“
Nereagovala. Stále tam stála a držela vězně ve vzduchu.
Strážný zvedl telefon. „Kapitáne, máme tu problém. Komandér Malá se snaží zabít našeho hosta…“
Nečekal na kapitánovu odpověď, stiskl tlačítko poplachu a snažil se dostat se do cely. Dveře nešly otevřít. Jarka je nějak držela.

Během dvou minut do místnosti dorazil Roberts. Ostraha se mezitím marně pokoušela dostat do cely.
Roberts zabouchal na sklo. „Jarko, nechte ho na pokoji. Okamžitě ho pusťte…“
Nereagovala. Stála tam, ruce zdvižené, agent ve vzduchu. Bylo vidět, že ho pomalu dusí. A za chvíli bude konec.
Znova na ni zařval. „Komandére, okamžitě toho nechte, to je rozkaz. Tohle si odskáčete.“
Bez reakce. Stále ho držela. Dalších nekonečných třicet vteřin. Potom náhle prudce pohnula dlaní. Agentova hlava klesla. Zlomila mu vaz. Jeho tělo dopadlo na zem. Jarka se otočila, uvolnila dveře a vyšla ven.

Roberts ji chytil za ruku. „Co to mělo znamenat?“
„Výslech“ odsekla.
„Co mi k tomu řeknete?“
„Nic. Nemám k tomu co dodat.“
Vzal ji za ramena, otočil k sobě a zadíval se jí do očí. Byly jako dva kusy ledu. Jako bez života.
„Komandére, teď jste překročila všechny meze. Odvolávám vás z aktivní služby. Teď se seberte a zalezte si do vedlejší volné cely. Přes noc si můžete promyslet, co jste to tu vyváděla. Ráno si pro vás přijdu. Budete mít hodně co vysvětlovat.“
Probodla ho pohledem. Pohodila hlavou, vytrhla se mu, otočila se zády a pomalu vešla do cely. Roberts pokynul strážnému, aby zamkl. Vyšel ven z vězení a v duchu přemýšlel, co to má znamenat. První, co musí udělat, je sehnat Hawka. Hned, jak se vrátí z hlídky, si ho zavolá a pořádně ho vyzpovídá. Jarka se v poslední době, od události v Hostýnkách, chovala stále více divně. Nespolehlivá, hádavá, protivná, sprostá. Její slovník by se dal přirovnat k zážitku z návštěvy nějakého pajzlu 6. cenové skupiny. Cítil, že ji ztrácí a nevěděl proč. Spolu s Hawkem tomu musí přijít na kloub. Je její velící a měl by vědět, co se děje.

Kapitola 12 – Epilog

Na potemnělou alpskou louku se snášel noční déšť. Všude vládla skoro černá tma, obloha byla poctivě zakrytá tlustou vrstvou mraků, která nepropustila skoro žádný světla.

Hawk s Jarkou vyšli ven ze salaše. Nia zůstala dole v komplexu a snažila se vydolovat víc informací z počítačů, Karla se po bitce s cizákem natáhla někam na postel a spala.
Byli sami dva. Stáli pod stříškou a hleděli ven. Nemluvili, jenom stáli. Jarka si rozepla řemínky přilby a odložila ji na lavičku stojící vedle. Za přilbou následovala neprůstřelná vesta a samopal se zásobníky. Usadila se vedle přilby. Z kapsy vytáhla sáček s věcmi, které jí cizáci sebrali. Vyklepala ven prstýnky a začala si je nasazovat. Hawk opřený o zábradlí ji sledoval. Její bojovná nálada z ní opadla stejně rychle, jako přišla. Kdyby vedle sebe neměla položenou zbraň a nebyla oblečená v kombinéze cizácké stráže, nikdo by do ní neřekl, že před chvílí ještě pár metrů pod zemí střílela cizáky.

Jarka se opět zvedla. „Docela teplo, co?“ konstatovala.
„Docela jo, na to, že jsme v horách a prší.“
„Měli bysme jít k raketoplánu a zavolat šéfovi, že jsme skončili.“
„To asi jo…“
Ještě chvíli stáli pod střechou a koukali ven. Kolem byl nádherný klid. Šumění deště a větru ve větvích, jinak nic.
Pomalu vyšli do deště. Pomalými kroky. Nic je nehnalo.
Jarka si rozpustila vlasy. Poté sáhla po zipu kombinézy a její horní část si stáhla k bokům. Do tmy vykouklo bílé tílko, které měla vespod. Hawk zastříhal ušima. Pod tílkem už evidentně nic neměla.
Zůstala stát vprostřed louky na dešti. Zvedla hlavu k nebi a nechala se omývat kapkami vody. Cítila, jak na ni prší. Déšť jakoby z ní smýval napětí posledních dní a pach střelného prachu. Pomalu přestala cítit krev na rukách.
V hlavě se jí motaly události jejího osvobození a útoku na laboratoř. Necítila vinu za to, že zabíjela. Jednala v ohrožení. Přemýšlela, co vedlo lidi ke spolupráci s cizáky. Proč se rozhodli postavit proti lidem.
Během chvíle byla celá promočená. Stála bez hnutí a cítila, jak z ní stéká strach, napětí, zloba a únava. Ožívala. Kapku po kapce se vracela zpět do normálu.
Za sebou zaslechla kroky. Hawk k ní přistoupil zezadu a položil jí ruku na rameno. „Není ti zima?“
„Je to teplý.“
Hawk si ji pomalu prohlížel. Mokré vlasy lesknoucí se jako kožíšek říční vydry, oblečení lepící se na mokré tělo. Byla krásná.
Otočila se k němu čelem. Beze slova mu rozepnula a sundala vestu. Potom se k němu přitiskla a položila mu hlavu na rameno. Cítila, jak jí znova začínají téct slzy. Slzy štěstí. Vnímala jeho blízkost, jeho dech, jeho tep. Cítila se jako nejspokojenější člověk na světě. Zvedla hlavu a políbila ho. „Díky, žes pro nás přišel“ zašeptala.

Vzal ji za ruku a spolu odešli do raketoplánu.

Kapitola 11 – Přežije silnější

Hawk se posbíral ze země a vrhl se na cizáka. Žádná telekineze, pěkně postaru, ručně. Chytil ho za krk, zvedl do výšky jako hadrovou panenku a přitlačil ke zdi. „Cos to právě udělal“
Cizák mlčel. Hawk chvilku pozoroval svůj obraz v jeho obrovských černých očích. Pak zesílil stisk. „Co?“
Opět žádná odpověď. Hawk nečekal. Zaťal pěst a cizák jednu schytal. Ozvalo se tiché zakvílení. Ale nepromluvil. Hawk mu dal další dvě rány. Bez odezvy.
Siréna ztichla. Cizák se spokojeně usmál. „Uvidíte sami.“
Hawk ho pustil na zem a omráčil ranou do zátylku. Potom šel zkoumat tlačítko, které protivník stiskl.

Karla se opřela rukama o silové pole. „Co se právě stalo?“ zavolala na ostatní.
„Jo, to kdybysme věděli. Ale čuchám problémy…“ odpověděl Hawk. Tlačítko mu nic neřeklo, chyběl mu popis.
Karla se znova podívala na počítačový terminál, u kterého ji zavřelo silové pole. Displej byl černý, stanice se vypnula. Karla nakopla skříň počítače. Naběhl. Sledovala start operačního systému a hypnotizovala stroj, aby rychleji naběhl.
Jarka se mezitím rovněž zvedla ze země a snažila se vydolovat data z jiného počítače. Rychle procházela jednotlivé položky v databázi, ale moudrá z toho nebyla.
Karlin stroj právě naběhl. Zalovila v paměti a naklepala heslo. Dělej, dělej, nabíhej.

Celou místnost rozvibrovalo mohutné hučení. Nia hlídající zajatce se rozhlédla. „Teď asi zjistíme, co se děje.“

Karla zvedla zrak od počítače a instinktivně sáhla po P-90 ležící vedle klávesnice. Stěna naproti ní se rozevřela. Zíral na ni velký černý otvor.

Nia, která mezitím odvedla nepřátele do malé komůrky sousedící s řídícím centrem, se vrátila a zvědavě sledovala, co se bude dít. Byla připravena zakročit. Hawk s Jarkou hledali v počítačích jakoukoliv zmínku o nějakém silovém poli v centrále. Ale zdálo se, že Karla v tom bude sama.

Minutu se zdánlivě nic nedělo. Pak se ozvaly kroky.

V černém otvoru stěny naproti Karle se začala rýsovat velká postava. Chvíli se zastavila. Napětí v místnosti rostlo. Karla zkoušela odhalit, co proti ní stojí. Cizák? Člověk? Monstrum? Necítila nic. Narážela na absolutní telepatické ticho. Kdokoliv proti ní stojí, má silnou obranu. Příštím okamžiku už ucítila šmátrání ve své hlavě. Protivník byl silný. Vzdorovat mu ji stálo dost sil.
Rozhlédla se kolem sebe. Ostatní stáli jako solné sloupy a zírali někam do prázdna. To, co proti nim stálo, je vyřadilo z boje.

Další kroky. Protivník vyšel ze stínu do světla. Karle se zatajil dech.
Proti ní stál člověk s hlavou a kůží Šediváka. Skoro dva metry, vypracované tělo a na něm malá hlava se zlýma černýma očima.
„Opět se setkáváme…“ řeklo to stvoření.
Karla zkameněla. Pracně skrývané vzpomínky na první týdny života se jí vrátily a vyplavaly na povrch. Už věděla, odkud zná symbol, který viděla v databázi. Otřásla se. Myšlenky jí v hlavě vířily obrovskou rychlostí.

Projekt Spojení. Plány cizáků na stvoření dokonalého hybridu člověka a mimozemšťana. Cizáci v něm hledali geneticky vhodné lidi a snažili se je křížit s jejich vlastním druhem. Jedním z těchto lidí byla před třemi roky i Jarka, žena s perfektními předpoklady pro účast v projektu, člověk se silnou psionickou i fyzickou stránkou, kterou cizáci unesli a z jejích buněk vypěstovali první životaschopný exemplář. Jenže nebyl pouze jeden. Kromě Karly v rámci experimentu vznikla i druhá bytost. Cizáci tenkrát testovali různé formy mutace lidských tkání.
Karla myslela, že ten druhý nepřežil. Setkali se jen jednou nebo dvakrát. A velice brzo se na celou věc snažila intenzivně zapomenout.
Teď se znova setkali.

Protivník uvolnil svou psychickou bariéru a dovolil Karle nahlédnout do svého nitra. Karla byla zděšena.

Stáli proti sobě. Ona. Z větší části člověk. Vysoká, štíhlá, plná ideálů o lidskosti. A on. Ztělesnění zla.
Byl to její pravý opak. Zatímco v jejím případě převážily Jarčiny povahové rysy a Karla si od ní vzala její etické a morální vlastnosti, proti ní stál cizák. Lidského v něm nebylo nic. Cítila v něm typickou cizáckou prázdnotu. Zlo. Touhu po ovládání. A touhu ji chytit nebo zabít…

Karla se zděsila. Bleskově odjistila P-90 a poslala k protivníkovi dlouhou dávku. Stál proti ní i nadále klidně a upřeně se na ni díval. Karla pochopila, že tohle nemělo cenu. Cizák ledabyle mávl rukou. Projektily se před ním zastavily a popadaly na zem. Poslední z nich chytil do prstů. Sklonil hlavu na stranu a upřeně se na něj díval. Potom ho hodil na zem.
Karla vystřelila druhou dávku. Cizák vyskočil a zůstal stát na stěně. Projektily neškodně zacinkaly někde vzadu.
„Kurva, ten je rychlej“ napadlo Karlu.
Cizák skočil zpět na podlahu. Znovu se na ni upřeně zadíval. Náhle trhl rukou a Karla cítila, že jí vyškubl zbraň z ruky. Samopal proletěl vzduchem a dopadl na zem u okraje silového pole.
„Jenom ty a já“ zasyčel cizák. „Jsme si souzeni.“
„Polib si“ zavrčela Karla.
Cizák se na ni znova upřeně podíval. Najednou ji něco zvedlo a hodilo ji na stěnu. Při nárazu vykřikla překvapením. Sjela po zdi na podlahu. Okamžitě vyskočila na nohy. „Chceš se prát? Budeme se prát.“
Zvedla ruce a namířila je na jeho hrdlo. Snažila se ho zvednout. Bylo to namáhavé, ale dařilo se jí to. Telekineze nebyla její silnou stránkou. Dobře věděla, že v té oblasti má hodně co zlepšovat. Ale snažila se. Okamžitě se začal bránit. Ucítila ránu do ruky. Přerušila jí soustředění. Cizák se oklepal a vrhl se na ni. Tentokrát natvrdo, fyzicky. Uskočila stranou. Dopadl těsně vedle ní. Než stihla zareagovat, popadl ji za kotník a táhl směrem k místu, odkud přišel. Snažila se ho volnou nohou kopnout. Na čtvrtý pokus se jí to povedlo. Pustil ji. Okamžitě vyskočila na nohy a snažila se ho nějak zasáhnout. Šikovně uhnul. Odskočila od něj dál. Vzpomněla si na Jarčiny rady. Pozoruj protivníkovy pohyby. Odhal jeho slabinu a použij ji proti němu. Rozhodla se, že ho nechá útočit a trochu si ho oťuká.

Kroužili kolem sebe dlouhou dobu. Občas jeden z nich provedl výpad. Karla pozorovala jeho pohyby a věděla, že dělá to samé. A všimla si, že má něco s jednou nohou, zvláštně ohýbal koleno. Možná, že tohle bude slabina. Teď už jenom, jak to využít.

Udělala chybu, příliš se zamyslela. Na okamžik byla nepřipravená. Srazil ji k zemi. Dostala ránu do břicha. Rozkašlala se. Protivník si ji hodil přes rameno a opět táhl na kraj místnosti. Snažila se popadnout dech. Hlavou jí běžela jedna myšlenka. Vysvobodit se. Držel ji pevně.

Najednou cítila, že letí vzduchem. Opět narazila na zeď. Ztěžka se vydrápala na nohy. Cizák k ní zase běžel. Plavnou rybičkou mu projela mezi nohama a stihla ho nakopnout do kolene. Dobrá rána. Zhroutil se na jednu stranu. Potom padl na bok. Než se stihl vzpamatovat, stála nad ním. Schytal kopanec do žeber. A další. Převalil se na záda. Jednou rukou se ji snažil chňapnout. Uhnula. Vzpětí schytal další kopanec. Znovu se snažil zvednout. Karla mu klekla na hrudník a zadívala se po své zbrani. Napřáhla k ní ruku, sevřela prsty v pěst. Samopal poslušně přijel po podlaze. Karla ho zvedla a namířila svému protivníkovi na hlavu. Zadívala se mu do očí. „Zkus uhnout…“

Hawk zamrkal. „Co se to stalo?“ rozhlédl se po místnosti. U vedlejšího terminálu se z paralýzy probírala Jarka. Oba se otočili směrem ke středu, kde byla Karla uvězněná v silovém poli. Viděl ji, jak klečí někomu na hrudi a míří mu na hlavu. Vzápětí zajistila zbraň a vstala. Z hlavně P-90 se ještě kouřilo. Rozepnula si řemínky přilby. Chvíli ji držela v ruce, prohlížela si ji, jako by ji viděla poprvé. Vzápětí ji hodila na zem. Rozpustila si zpocené vlasy. Potom pomalu vyšla k nim.

Jarka ji objala. „Jsi v pořádku?“ zašeptala.
Karla jenom přikývla. Nechtělo se jí mluvit. Byla ráda, že je po všem. Užívala si obětí a dotyk. Po chvilce jim začala vysvětlovat, co se vlastně dělo.